Recenze: Námi to končí

 

 

Boston je hlavní město amerického státu Massachusetts. Sídlí tady hokejoví Bruins, baseballoví Red Sox a basketbaloví Celtics. Hodně blízký vztah k tomuhle místu mají Matt Damon a Ben Affleck. Kdysi se tady taky pil čaj, ale teď tady chce realizovat svůj podnikatelský záměr Lily Bloomová, která chce dělat čest svému příjmení, a tak si otevře květinářství. Krátce předtím se vrátila z funusu svého otce, o kterém tam měla pronést pěknou řeč, ale jaksi si nevzpomněla na nic dobrého, co by o něm mohla říct. Po příjezdu do města se jde uklid(n)it na střechu domu, ve kterém vlastně ani nebydlí. Tady se najednou objeví navztekaný výborný neurochirurg, který nevypadá jako výborný neurochirurg. Ve svém volném čase nezávazně souloží s různými ženami, což si nejsem jistý, jestli je něco, co právě výborní neurochirurgové ve svém volném čase  ve velkém dělávají. Jo, Ryle. Jmenuje se Ryle.

Střecha vysokého domu představuje pro romanci přece parádní místečko, jelikož když na ní muž potká ženu, jsou vlastně sami i ve městě, kde jinak žije téměř 700 tisíc obyvatel. Po hezké dialogové výměně se jí hned zeptá, jestli se s ním vyspí, protože si na to trochu naběhla tím, co sama řekla. Jenže on najednou musí do práce – jinak kdo ví, jak by to dopadlo. Každopádně, později do květinářství přijde Allysa, neboť cedule venku hlásí, že Lily hledá výpomoc. No, a bratrem téhle nové kolegyně není nikdo jiný než Ryle. Pro ni upustí od svého přesvědčení se nevázat a je šťastný, když se v podstatě stala jeho „malou dámou“ jako v tomto songu od Kabátů. Především tedy v tom smyslu, že by s ní rozhodně zemřel v jedinej den, což se klidně může stát, protože nikdy není dobré ignorovat náznaky (v případě Námi to končí viz ta navztekanost při úvodním setkání), které nasvědčují tomu, že aktuálně druhá polovička nemusí být duševně zcela v pořádku. A druhá věc: někdy se zkrátka stane, že děvčata přitahují pánové, kteří se v něčem podobají jejich otcům (samozřejmě to platí i obráceně, tj. synové hledají ženy v něčem podobné svým matkám – možná ani tak ne vzhledově jako povahově).

 

 

Když už se v romantických počinech vyskytuje nějaký milostný trojúhelník, povětšinou jde o jednu ženu a dva muže, nikoli o dvě ženy a jednoho muže. Patrně proto, že když se o ni ucházejí dva, větší zájem o hlavní hrdinku divačkám lichotí, zatímco kdyby ona stíhala dva, zřejmě by ji obecenstvo mělo spíše za d*vku. Každopádně, trojúhelník dotváří Atlas – klučina, který se skutečně jmenuje stejně jako pohoří v Maroku, otec tří dcer v Shazam! Hněvu bohů, záporák v Borderlands či skvělé pražské kino. Tady není od věci zmínit, že jej v dospělejší verzi hraje Brandon Sklenar, jehož matka má české předky. S Lily se seznámili, když byl de facto bezdomovcem a ona mu nosila jídlo. Pak se dlouho neviděli, ale teď na sebe natrefili v restauraci, kde on obsluhuje, a to asi tak stejně ochotně a s nadšením, jako Cheech Marin v Tarasco Baru v Desperadu. Přišla s ním o panenství, takže není divu, že jejich oheň pořád doutná.

Možná trochu zamrzí, že Lily a Atlase hrají v těch dvou časových rovinách dvě herečky a dva herci, protože jinak by se maskérky jistě mohly ucházet o Oscara (což není myšleno v tom smyslu, že by představitelé starších verzí svých postav vypadali nějak staře – ostatně Blake Lively už v této podívané ukázala, jak to má se stárnutím, nýbrž proto, že by sami sobě byli v mladších verzích jistě podobnější). I když ono by se to patrně stejně jako v TRON Legacy či Irčanovi řešilo pomocí CGI. Každopádně, takhle tu máme Blake Lively a Isabelu Ferrer. Obě hrají sympatickou ženu/holku, kterých je na světě spousta. Obě je tím pádem fajn sledovat a obě hrají moc hezky, takže nám tady odpadá ta občasná nepříjemnost, kdy bývá jedna časová linie divácky zajímavější než ta druhá. A zároveň platí, že ta dřívější postupně odkrývá to podstatné pro tu současnou, čímž jsme udržováni v určitém napětí, dokud se nám ten obraz neposkládá a dokud se nedočkáme scén, ve kterých dominuje miloučkost. Síla tohoto projektu totiž nespočívá v romanci, nýbrž v onom dramatu, jelikož se zabývá tématem, o kterém by se mělo mluvit nahlas, aby se jej podařilo pokud možno co nejdříve vymítit. A tím je domácí násilí na ženách.

 

 

V Námi to končí přitom dlouho není naprosto jednoznačné. Poměrně dlouho to vypadá, že by leckteré divačky mohly Lily jejího Rylea závidět. Ostatně ona sama, když ho de facto na úplném začátku jejich vztahu na jedné akci uvidí mluvit s jinou, si sundá svršek a odhalí sexy šaty, aby upoutala jeho pozornost. Nepřehledná je však situace kolem sporáku. Nejen proto, že Ryle chce mermomocí sáhnout na horké jídlo, kvůli čemuž se logicky spálí, načež uhodí Lily. Dočkáme se ještě jedné podobné rozmíšky, kdy není jasné, jestli Ryle není jen smolař, který Lily vždycky nechtíc provede něco nedobrého, protože celou situaci řeší naprosto ukvapeně a zbrkle. Zahrál si ho sám režisér Justin Baldoni a jeho přínos – jak režijní, tak herecký – není aspektem, na který by film svým způsobem doplatil.

Námi to končí se až ve finální dvacetiminutovce promění ve víceméně regulérní chick flick, tedy včetně očekávaného úplného závěru. Tady se dočkáme klišoidních replik a momentů, z nichž opravdu výrazně vybočuje pouze scéna, ve které se Lily baví s Allysou o tom, co teda dál. Postavy takových kamarádek se objevují pomalu v každém podobném projektu, ovšem Jenny Slate ne snad, že by posunula Allysu na roveň hlavní postavy (o Lily se dá napsat, že žije přeci jen o něco zajímavější život – i proto, že se jí podařilo rozjet květinářství tak, že bylo zmíněno v prestižním časopise), ale její přítomnost je vždycky vítaná, protože víme, že de facto cokoli řekne nebo udělá, bude mít nějakou pointu. Při sledování tohoto snímku se mně vybavil loňský biják Kde zpívají raci, kde se také řeší milostný trojúhelník, avšak oproti Námi to končí měl určitě výhodu v tom, že nás zavedl do močálů, neboli do nevšedního a tím pádem atraktivnějšího prostředí.

FOTO: Falcon