Zámek Kostka se aktuálně nachází v celkem dobrém rozpoložení, tak jako jeho obyvatelé. Frank by sice uvítal, kdyby peněz bylo víc, ale jinak není, na co si stěžovat. Jeho manželka Vivien se nadále chce podobat Lady Dianě. Jejich dcera Marie tráví čas s Maxem – svým princem na bílém koni. Kastelán má nadále na všechno jasný názor, který spočívá hlavně v tom, aby měl klid, do čehož nezapadají komentované prohlídky zámku, kterých se zúčastní mufloni (aka turisti). Údržbář posunul svou úroveň hypochondrie na vyšší level. Hospodyně paní Tichá naštěstí pořád patří k lidem, se kterými je skvělé se přátelit. Jenže teď přijede utajovaná dcera právníka Bendy jménem Denisa, co na zámek byla za úplatu majitelům „odklizena“. Přinese štěstí nebo totální zkázu?

Tak jde o mladou holku kolem osmnáctky, která je dost bezprostřední, nezdráhá se říct, co si doopravdy myslí (když zrovna myslí), není úplně expertkou na historii a používá výrazy jako „super“ nebo „psycho“ nebo „superpsycho“. Ano, její pohled na svět muflony pobaví, ba dokonce roztančí, nicméně její upřímnost může v kombinaci s jedním velkým nedorozuměním vést až k mimořádně zapeklité situaci, ve které figuruje jeden hygienik a jeho nastávající paní, co má ráda Helenku Vondráčkovou, která se na Kostce kdysi vdávala, což volá po cameu. U Marie, jaké se možná z jídla trochu rozšiřují boky, se zase existenciální nesnáze propojí s osobními, neboť to vypadá, že Max najednou propadnul Denisčině kouzlu, což může mimo jiné přinést nutnost se nahá schovat za závěs.

Tedy další miloučká scéna tohoto miloučkého filmu, který rozhodně zaslouží vyzdvihnout, jelikož je tou nefalšovanou laskavou komedií, jaká se z české kinematografie prakticky vytratila, třebaže komediálních počinů vzniká ročně na dvě desítky. Patrně poslední, kdo se snažil o čirou laskavost, byli tvůrci Srdce na dlani, avšak z jejich projektu sršela v daleko větší míře snaha se za každou cenu zalíbit – místo toho, aby prostě nechaly věci přirozeně plynout. To samozřejmě není přímo výtka, ovšem nelze se zbavit dojmu, že Aristokratka ve varu má větší potenciál zlidovět, což nesouvisí výhradně s tím, že vychází z oblíbené knižní předlohy.

 










 

Svou nezanedbatelnou zásluhu na tom má režie Jiřího Vejdělka, který točí jenom komedie, takže to by bylo, aby tahle jeho celkově devátá neukázala, že se v rámci žánru cítí jako ryba ve vodě. Prvky, které minule fungovaly, se nezdráhá využít znovu, ale zároveň přidává několik novinek. S tím, že humor rozhodně nemůžeme označit za brutálně lidový, jak to vidíme třeba v tvorbě Rudolfa Havlíka nebo Tomáše Svobody, avšak nepřekvapivě není ani chytrý, tj. takový, jakým se prezentují nestárnoucí komedie od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Aristokratka ve varu servíruje humorné situace s neurážlivým citem a bez totálně zbytečného (nad)užívání sprostých slov ... Hle, ono to fakticky jde i bez toho a ne, že ne!

Aristokratka ve varu je film, který současně stojí na hereckých výkonech, u nichž se dalo při obsazení uvážlivého Hynka Čermáka, veselé Táni Dykové, sečtělé a vynikající Elišky Balzerové, lajdáckého Pavla Lišky, škodolibého Martina Pechláta, namyšleného Tomáše Jeřábka a lehce naivní Petry Nesvačilové očekávat, že budou precizní. Simona Lewandowská a především Yvona Stolařová se každopádně s přehledem dokázaly se zkušenějšími kolegy a kolegyněmi naladit na stejnou vlnu, takže se nedá tvrdit, že bychom třeba některou z (vedlejších) postav sledovali nejraději. Příběhu by možná slušela ještě jedna konfliktní podzápletka, abychom se přesvědčili, že by se ho podařilo poskládat, i kdyby nebyl takhle jednoduchoučký. Jasně, styl humoru je někdy až tolik sterilní, že můžeme mít tendence obrátit oči v sloup, jenže se stále jedná o u nás v poslední době celkem výjimečnou podívanou, jaké nechybí nadhled a o jaké se dá napsat, že je hodná následování.


KOMPLETNÍ PROGRAM KINA LUCERNA JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Falcon