Dost možná i kvůli tomu, že Stanley Kubrick, jeden ze Scottových hrdinů, svůj životopisný biják o Bonaparteovi nakonec nenatočil. A o tom, že to režisér, který na konci listopadu 2023 slaví 86. narozeniny, vzal doopravdy z grutnu, svěčí fakt, že existuje čtyřhodinová verze, jaká bude uvedena na Apple TV. Nu což, Zack Snyder si taky udělal na žádost fanoušků a fanynek podobně dlouhou Snyder cut verzi Ligy spravedlnosti, zatímco Martinu Scorsesemu (o pět roků mladšímu než Ridley) přišlo 206 minut Zabijáků rozkvetlého měsíce jako ideálně dlouhá stopáž. Navzdory pochybnostem se však nedá tvrdit, že by zkrácená a přitom jen občas zkratkovitá kinoverze příběhu nějak přespříliš uškodila – na rozdíl třeba od českých Bratrů, kteří by bývali rozdělení na první a druhou část snesli.

Ačkoli uvedené bude možná platit pouze v případě, když si o proslulém korsickém rodákovi před zhlédnutím přečteme – za předpokladu, že o jeho skutcích máme jen obecný přehled. „Nejlepší film podle skutečný události je vymyšlený,“ říká třeba Petr Jákl, jehož Jana Žižku nelze s Napoleonem srovnávat. A nejde o to, že jako Češi a Češky budeme mít vždycky blíž k významné osobnosti našich dějin, ani nejde o to, že byť byl rozpočet tohoto opusu nejvyšší v historii naší země, tvůrci tohoto nepřekvapivě pracovali s ještě několikanásobně vyšším. Zatímco loňský biják se odehrával v době, o které se toho mnoho neví, což dávalo příležitost využít autorskou licenci, tohle dílko se reality překvapivě drží v podstatě věrně.

 










 

Zřejmě tedy s výjimkou toho, jak je vykreslený vztah mezi titulní postavou a jeho milovanou ženou Josefínou (ne touto). Že by bez ní nebyl nic, to asi neplatí. Avšak to, že by se za ní vrátil z daleké ciziny, když zjistil, že mu zahejbá, Joaquinovi Phoenixovi věříme. Méně důvěryhodně už působí, že se to dozvěděl z bulvárních novin. Každopádně, s Vanessou Kirby fungují výborně, až se vynoří myšlenka tak fantastická, že se ji zdráháme domyslet. A sice, že jejich společné scény (s výjimkou těch milostných) svou kvalitou vlastně převyšují ty bitevní, jakých si vzhledem k Napoleonovým potřebám užijeme dost, přičemž sice bude pravda, že tenkrát častěji vítězil ten, kdo měl prostě početnější armádu, ale zároveň je každá řežba trochu jiná, neboť se odehrává v jiném prostředí – Francie, Egypt, dnešní Belgie nebo na území toho státu na východě, ze kterého bohužel dodnes nezmizeli bolševici.

A v té nepoučitelnosti ohledně rozpoutávání zbytečných válek můžeme najít paralelu filmu se současností. Kubrick chtěl obsáhnout celý Korsičanův život nikoli od Velké francouzské revoluce 1989, která jej dostala do popředí, nýbrž skutečně – a teď nechme stranou Jeta Li – od kolébky do hrobu. Tradovalo se, že režisér, který předtím stvořil Spartaka a později Barryho Lyndona, vlastnil o francouzském imperátorovi nejrozsáhlejší soukromý archiv na světě. Jinými slovy, jeho posedlost Napoleonem byla de facto ještě větší, než posedlost Paula Verhoevena postavou Ježíše Krista, jenž se promítnul skoro do všech jeho projektů, z nichž RoboCopa a Benedettu pochopitelně nevyjímaje.

Držitel Oscara za efekty ve své sci-fi 2001: Vesmírná odysea se podle všeho obzvláště těšil na to, jak ve vší naturalističnosti naservíruje tažení tou studenou zemí, kde zima byla větším nepřítelem než generál Kutuzov (o kterém tady nepadne zmínka), a v jejímž hlavním městě fakticky nenašel ani živáčka. Navíc tam ukořistil několik velikých cenností, o čemž tahle novinka rovněž mlčí. Scenárista David Scarpa, jenž napsal Všechny prachy světa, se asi chtěl na Bonaparta podívat i z psychologičtějšího úhlu pohledu, nicméně tenhle záměr se poněkud nevydařil, protože to působí dojmem, že byl nerozhodný měkota (uvidíme ho i brečet!) a oproti Williamu Wallaceovi (potažmo Šéfovi a tomuto krocanovi) nepříliš zdatný motivátor, jehož pověstné rychlé přesuny nebo obkličovací manévry byly spíše dílem náhody, než promyšlené a uvědomělé strategie. A to, že se sám vydal ze stanu na bojiště, lze přisuzovat obrovskému egu vzrůstem jinak malého člověka.

 










 

Zpočátku můžeme být překvapení tím, že co se zobrazování násilí týče, režisér se rozhodně nedrží jinak zpátky. Useklá hlava statečné Marie Antoinetty, nepodařený Robespierrův průstřel a samozřejmě dělová koule zavrtávající se do koně se až v takové intenzitě nečekaly. Jinak bylo záměrem natočit oldschoolovější počin, který spoléhá na vizuální efekty pouze tam, kde je to nezbytně nutné (např. při zásahu pyramidy). Současně nutno dodat, že si Ridley Scott zvyknul natáčet i na jedenáct kamer současně. Hercům a herečkám to pomáhá, ač se tentokrát ocenění za herecké výkony čekat nedají, leč nějak se pak kvůli tomu z výsledku vytrácí to obrovské úsilí, jaké bylo třeba pro natočení vyvinout.

Napolen není špatný film, nicméně šance, že by se z něj stal stejný kult jako z Gladiátora, příliš velké nejsou (ovšem na rozdíl od Exodu bude jistě doceněn). A to i přesto, že bychom ve štábu našli více členů, kteří se podíleli na obou bijácích a pro tento novější se dokonce využily některé totožné lokace jako tenkrát. Faktem zůstává, že těch 150 minut velice rychle uteče. I tehdy, když titulní „hrdina“ nepatří k vašim oblíbencům. Ještě dodejme, že Ridley Scott započal svoji kariéru v roce 1977 historickým dramatem Soupeři, jaké se odehrává na začátku 19. století, tedy během napoleonských válek. Po bezmála padesáti rokách se do daného období vrátil, jenže to neznamená, že by se měl kruh uzavřít. Už příští rok od něj uvidíme Gladiátora 2 s Denzelem Washingtonem, který se následně představí pod režijním vedením Antoinea Fuquy (skvělá trilogie Equalizer) v roli věhlasného vojevůdce Hannibala.

P. S.: Napoleon je věnován Lulu, čímž se podle všeho nemyslí Arnoldův fajnový oslík.  

FOTO: Falcon