O čem vypráví film Tajemství a smysl života? To je, oč tu běží. A odpověď zní: V podstatě o všem. Do značné míry se jedná o 150 minut trvající smršť filozofických i filozofujících otázek o obecných věcech, jaké si v životě ve vícero případech zažil skoro každý, takže subjektivní pohled funguje, což je velice důležité. Na druhou stranu nesledujeme projekt, který by měl vyloženě otevřít oči, jelikož z osmdesáti, možná pětaosmdesáti procent se zabývá věcmi, které moudří už vědí. Například že není dobré se zabývat, resp. užírat špatnou událostí, která se stala, a tím pádem se nemůže odestát. I tak se s ní nesnadno smiřuje a bývá těžké se přes ni přenést. A ani tenhle počin s největší pravděpodobností nebude mít sílu, aby tomu, kdo to potřebuje, od takové případné tíhy dokázal ulevit.

Koncept nabízí hraný příběh, ve kterém hrají pár Jan Budař a Bára Seidlová. Kamaráda ztvárňuje Josef Polášek a její nevyzpytatelnou ségru Andrea Růžičková. Řeší záležitosti vážnější i veselejší, přičemž první sorta převažuje. A všechno komentují na nejrůznějších místech se objevující „mluvící hlavy“, které promlouvají českými hlasy, které známe z televizních dokumentů, a které vždycky přispěchají s nějakým moudrem. Ty, které jsou „nejdál“ (abychom vzpomněli na hlášku z předchozího celovečeráku Petra Vachlera – viz trailer), si přiblížíme níže, aby si každý na jejich základě udělal dobrý obrázek o tom, jestli Tajemství a smysl života bude nebo nebude chtít vidět. Čistě řemeslná stránka je sice precizní, až během sledování trochu zamrzí, že neexistuje 3D verze, ale ta obsahová bude zřejmě v názorech rozdělovat.

 










 

Z filmu si tedy můžeme mimo jiné odnést, že svět je abstraktní; že nemáme být naštvaní; že rostlinná strava je bezva; že bychom se měli naučit odpouštět; že jsme všichni vibracemi (!); že se špatné zážitky můžou přenést z mysli do těla; že bychom měli věřit – jak obecně, tak především v Boha, protože pak bude vše dobré. Dále budeme upozorněni, že naopak není dobré podvádět přítelkyni; že lidské srdce je fajn věcička; že se někdy zasekneme na místě; že by teoreticky mohlo jít mluvit se zvířaty; že máme ctít přírodu; že se nemáme bát žít; že bez lásky je peklo; že láska není o tom mít strach; že romantická láska je super  … A dozvíme se i odpověď na důležitou otázku, co je vlastně láska (protože co je štěstí už víme).

Čili dostaneme takovou směsku, po jejímž zhlédnutí někdo řekne, že viděl v první řadě počin edukativní. Někdo ho označí za agitku, potažmo propagandu. Někdo ho bude vnímat jako takový lexikon kouzelných rad. Někomu bude evokovat éru hippies. Sám jsem si při sledování vzpomněl na Ericha von Dänikena, který prakticky tvrdí, že lidstvo se vyvinulo z mimozemské rasy. Samotný snímek švýcarský spisovatel viděl a není divu, že se mu líbil. Údajně by taky měl být jedním z těch „mluvících hlav“, které průběžně promlouvají. Že si ho mezi nimi nevšimneme, se dá snadno pochopit, jelikož některé se zdrží pouze na krátkou dobu, přičemž se spíše soustředíme na to, co říkají, než na ně samotné. A do toho všeho sami sobě pokládáme otázky, jejichž rozpětí jest věru široké, tj. probíhající napříč nejrůznějšími obory a odvětvími. A ještě dodejme, že pro někoho půjde jednoduše o roztomile naivní pohádku, protože Tajemství a smysl života vlastně neukazuje svět takový, jaký je, nýbrž jaký by měl být.

 










 

Samotný začátek patří minutovému videu o bezvadnosti čmeláka, který nejenže opilovává, ale k tomu provádí další užitečnosti. A zatímco on se bez nás obejde, my bez něj ne. Tohle není zrovna korektní vůči kravičkám, jaké dávají chutné mlíko a parádní hovězí, případě vůči včeličkám, jejichž práci každoročně oceňují zemědělci a medožrouti. A tak jako má poutník v Labyrintu světa a ráji srdce za průvodce Všezvěda Všudybuda, stává se tady naším průvodcem trikově dokonalý starý čmelák, který by do jisté míry mohl být poskytovatelem voiceoverů z tvorby Terrence Malicka a který jako bonus nemyslí, ale ví – zrovna jako Chuck Norris. Trochu zvláštní volba, vezmeme-li v úvahu, že tenhle zástupce řádu blanokřídlí se zpravidla dožívá tak jednoho měsíce, což se takhle na první dobrou netváří býti úplně úsekem, za jaký by se dala získat všechna moudrost světa. S určitostí jej vidí akorát postava Jana Budaře, ovšem jinak boří čtvrtou stěnu, když k nám promlouvá, eventuálně si klidně přitáhne kameru a v závěru na nás delší dobu jenom zírá, až de facto odpoví na otázku, jaká dala filmu název.

Tajemství a smysl života je dílko, které by klidně mohlo mít i název alternativní. A ten by zněl „Svět podle Vachlera“. Zakladatel Českého lva začal natáčet už před deseti rokama, tedy zhruba právě v období, kdy byl dalšími členy Akademie odejit, takže se přestal podílet na udílení prestižního ocenění, které sám založil. Zároveň si během pandemie prodělal těžký covid a v poslední době všude chodí bos. Určitě se najdou tací, kteří mu po zhlédnutí tohoto projektu budou dávat nejrůznější jména a nálepky (neboť současnost si to žádá), nicméně rozhodně zasluhuje uznání za tu odvahu pustit se do něčeho takového. Režijní vize byla jednoznačná, sdělení vlastních myšlenek naléhavé, díky čemuž má film, co říct. Ale kolik diváků a divaček mu bude v této podobě ochotných naslouchat? Možná málo. A možná víc, než to na první pohled může vypadat.

P. S.: Pro zhlédnutí nelze doporučit jiné kino, než pražskou Lucernu, protože vidět na plátně prostor, ve kterém zrovna sedíme, je v rámci takovéhoto projektu opravdu ultra meta zážitek!!!

P. P. S.: Film nemá závěrečné titulky – místo nich se objeví odkaz na jeho internetové stránky.


KOMPLETNÍ PROGRAM KINA LUCERNA JE K DISPOZICI TADY



FOTO: Falcon