Začínáme pohledem do rozkroku, což je netradiční i v rámci počinu, jehož hlavní hrdinka se rozhodne stát pornoherečkou. Nutno dodat, že se teď nebavíme o jejím rozkroku a že ten rozkrok má navíc kalhoty. Příběh, o kterém tvůrci tvrdí, že je osudem Andrey Absolonové pouze volně inspirován, není vyprávěn nijak „na přeskáčku“, nýbrž chronologicky. To znamená, že začínáme v době, kdy se hlavní postava věnovala profesionálnímu skákání do vody s cílem dostat se na olympijské hry do Atlanty. Klíčový moment, totiž zranění při dopadu na hladinu, není podán s patřičnou fatálností. Ovšem její život po něm nabral docela jiný směr. A samotný film po tomto plot pointu nabere po nemastné neslané expozici na zajímavosti.

Samozřejmě nešlo o první sportovkyni, jaké zranění přerušilo velice slibnou kariéru. A rozhodně potěší, že z filmu, resp. z filmové Andrey je znát, že pro ni skákání bylo absolutní prioritou a úspěchu chtěla podřídit všechno. Trenérka (Zuzana Stivínová) okamžitě vzala handicap svojí svěřenkyně jako hotovou věc a poohlédla se po dalších talentech. Práce v samoobsluze by nebyla z těch, ve kterých by měla zažít něco neobyčejného, což byl přístup její matky. A tak se přes přítele dostala k natáčení porna, kde tedy za peníze souložila s cizími chlapy (údajně je ztvárňují skuteční pornoherci, zatímco ti „běžní“ dostali možnost se v rámci příprav podívat na natáčení bijáků pro dospělé) i ženami (viz scéna s Karolínou Krézlovou), což můžeme chápat jako pomstu osudu/světu za zranění, které jí způsobil. Přeci jen v devadesátkách byl ten pohled na porno o dost jiný než v současnosti, kdy na netu stačí jedno kliknutí.

Natočit biják, jaký nás zavadí do prostředí pornoprůmyslu bez toho, aniž bychom se dočkali nahých či sexuálních scén, by bylo dosti zbabělé. V Jejím těle se objevuje nahota cca na třech místech, z toho jednou v odvážnější formě. Natolik odvážnější, než jak to vidíme v životopisném projektu o Lindě Lovelace, který kromě toho, že život hvězdy Hlubokého hrdla bohužel taky skončil předčasně, nelze s Jejím tělem příliš srovnávat. To platí i pro Boogie Nights, které nabízejí explicitnější scény, ovšem jinak se jedná o typický bizár Paula Thomase Andersona, kdy se pozoruhodný námět povedlo podivným zpracováním do značné míry zazdít.

 










 

V rámci této podívané šlo několik věcí nepochybně udělat lépe. Natálie Císařovská jí coby režisérka na poli celovečerních dílek debutuje a v některých scénách se nelze ubránit dojmu, že má sama obavy z toho, aby je nezkazila, což působí poněkud sterilně. Natálii Germáni pak nedává scénář příležitost zazářit tolik, jako zazářila v Princezně zakleté v čase a jejím pokračování nebo ve Světlonoci. To je vlastně hodně zvláštní, poněvadž příběh vycházející z reálných událostí by měl být hlavně napsaný tak, aby hlavní herečce (potažmo tedy herci) nabídnul v nejideálnějším případě možnost získat prestižní ocenění. Jenže tady se jako zajímavější postava jeví ani tak ne ségra (Denisa Barešová), jako matka (Zuzana Mauréry), která je prezentována jako nenáročná osoba, která si buď neuvědomuje, že všechno kolem ní není růžové, anebo si to uvědomovat nechce, protože nerada řeší jakékoli konflikty a ze všeho nejradši má bezstarostnost. U otce (Martin Finger) zase doopravdy budeme raději věřit tomu, že VHS kazety s filmečky svojí dcery nakoupil proto, aby si je nemohl koupit nikdo jiný z okolí.

Její tělo je film, který se však nevydává stejnou cestou jako Chyby, což je určitě dobře. Zároveň zamrzí, že více nedbá na věrohodnější zachycení atmosféry devadesátek, jelikož tím si mohl nahnat nějaký ten plusový bod, třebaže záměrem údajně bylo soustředit se na ženské tělo jakožto de facto na nástroj. Ano, dobře, ovšem … To se nezadařilo. Kdyby se nás někdo zeptal, jakou scénu považujeme za nejlepší, bude se velice složitě odpovídat. Všechny jsou totiž natočeny v podstatě rutinně. To znamená, že by jim bývala prospěla větší nápaditost (metaforické cákání šampaňského na pornopárty působí ve 21. století spíše úsměvně) a hlavně změna rytmu, když se po skocích přesuneme do tak odlišného prostředí. Proměna zkrátka měla být razantní také v tomto řemeslném směru. Pořád ale můžeme říct, že je fajn, že tenhle film existuje, i když se možná mohli tvůrci pokusit obléknout všechno do mezinárodního hávu (když už oblékli Natálii Germáni do takových kostýmků) – přeci jen Andreu Absolonovou jakožto Leu De Mae prý měl rád i Larry Flynt. Jenže takovéto ambice čeští producenti aktuálně povětšinou nemají ani tehdy, když mají k dispozici slibný, mezinárodně srozumitelný námět. To je prostě promarněná příležitost a … chyba.

FOTO: Bontonfilm