Recenze: Zabijáci rozkvetlého měsíce

 

 

Na začátku 20. století už byli Osedžové přestěhovaní do Oklahomy. I stalo se, že na jejich půdě začala ze země vyvěrat ropa. To z nich udělalo prakticky okamžitě velké boháče. Zabijáci rozkvetlého měsíce nás zavádějí ode dneška o sto roků zpátky, kdy měli bělošské sluhy a skoro všichni vlastnili parádní automobily značky Pierce-Arrow. Jenže najednou začali ve velkém umírat. Nemohla za to žádná epidemie, nýbrž chamtivost a nenávist některých bílých, kteří se nedokázali smířit s tím, že bohatství připadlo „prašivým indiánům“. Zabijáci rozkvetlého měsíce částečně spadají do westernového žánru, tak jako Poklad na Sierra Madre, který se zabývá chamtivostí způsobem, jakým ji nikdy předtím a ani potom žádný jiný počin nezobrazoval. Proto je dobře, že tahle novinka to bere více zeširoka.

Také Martin Scorsese, jenž 17. listopadu 2023 slaví jednaosmdesátiny, staví vzhůru nohama teorii Quentina Tarantina o tom, že i nejpřednější režiséři nedokázali v pokročilejším věku natočit kvalitní biják. Nicméně, zrovna v případě rodáka z New Yorku se nelze ubránit dojmu, že už poněkolikáté ve své kariéře natočil ten samý film. V tom smyslu, že charaktery nejdůležitějších postav jsou často prakticky stejné. Většinou se tedy jedná o gangstery, kterým vůbec není cizí násilí, které nechybí ani v tomto snímku. A nutno dodat, že ač se o „Martyho“ projektech málokdy dá napsat, že jsou výborné, pořád platí, že patří mezi hrstku tvůrců, od nichž se snad už někdy od 80. let pokaždé očekává výjimečný filmový zážitek. Zabijáci rozkvetlého měsíce tuhle definici naštěstí z velké části splňují.

 

 

Jistý William Hale – z jedné čtvrtiny rasista a z těch zbývajících tří prostě hamoun, si rád nechával říkat „Král osedžských kopců“. Tenkrát si k sobě nechal povolat svého synovce Ernesta Burkharta, aby mu nabídnul práci poté, co byl zraněn v první světové válce. Nešlo však o žádný projev čirého altruismu, neboť si dělá zálusk na práva rodiny osedžské ženy Mollie (Lily Gladstone), která má matku a tři ségry. Aby získal jejich peníze, musí si ji Ernest vzít, a pak musí všechny „nešťastnou náhodou“ zemřít. Fakt, že Ernest zbožňuje prachy a není z nejbystřejších, při takovém plánu vůbec není na škodu, protože za těchto okolností obvykle bez ptaní udělá všechno, co se mu řekne ... včetně spáchání vraždy. Tady se dostáváme k de facto jedinému, avšak přitom naprosto zásadnímu problému celého filmu (nepočítáme-li fakt, že kamera na sebe občas zbytečně moc upozorňuje).

Mollie totiž zjevně hloupá není. A kolem sebe vídí, že bílé chlapy zajímají peníze jejich indiánských manželek víc, než samotné manželky. U Ernesta sama pozná, že tomu tak pravděpodobně bude, přesto si ho vezme de facto záhy poté, co jí poprvé dělal řidiče. Dokonce mu dál důvěřuje i tehdy, když nově objevený insulin, který jí podává a který má být zázračný, zjevně nebude tak docela insulinem, neboť je jí po něm čím dál hůř. Otázka zní, jestli to Ernest vůbec věděl, že jí píchá něco, čím jí způsobuje otravu – přeci jen byl pouhou loutkou v rukách svého mafiánského strýce. Vzhledem k jeho zmiňované nízké inteligenci a hlášce „možná ti musí být nejdříve hůř, aby ti pak bylo líp“ bych se spíše přikláněl k variantě, že o škodlivosti látky neměl tušení. Tedy byl zmanipulovanou obětí. Nutno podotknout, že Scorsese není doslovný ve vícero případech.

V tom jeho si však můžeme být stoprocentně jistí, že nejednoznačnost rovná se režijní záměr. U Zabijáků rozkvetlého měsíce pravděpodobně souvisí taky s tím, že se dané události nepovedlo stoprocentně ověřit. Protože tvůrci chtěli tohle hořkosladké období z historie kmene ukázat v odpovídajícím a působivém světle, což se třeba v případě Wind River tak docela nepovedlo. Proto s Osedži spolupracovali tolik, jak to od počátku kinematografie nikdo jiný neudělal. Dokonce se podařilo vyslechnout i přímé potomky některých postav (např. Bill Stepson) a vyrazilo se natáčet na autentická místa, město Fairfax z nich nevyjímaje. O výtečnou atmosféru se minimálně z poloviny postaral architekt Jack Fisk, jehož doménou jsou exteriéry, jak ostatně můžeme vidět nejen v Nebeských dnech či ve vynikajícím dramatu Až na krev, přičemž oba tituly se odehrávají v podobné době jako Zabijáci rozkvetlého měsíce.

 

 

Jinak Robert De Niro se musel naučit osedžskou řeč. Mimochodem, s Leonardem DiCapriem se na plátně setkává poprvé po třiceti rokách, tj. od skvělého Dospívání po americku (v Marvinově pokoji se před kamerou nepotkali). Asi netřeba nijak zvlášť dodávat, že jejich společné scény jsou highlightem celého počinu. Starší z obou herců spolupracuje s režisérem podesáté, ten mladší pošesté – k tomu si pod dohledem Clinta Eastwooda zahrál J. Edgara Hoovera, tedy prvního ředitele FBI, která tady bude mít zastoupení nejen v osobě Toma Whitea, jehož nepřekvapivě ztvárňuje Jesse Plemons. Vedle účasti Roberta De Nira a Leonarda DiCapria rozhodně přitahuje k filmu pozornost také skutečnost, že se pod scénář spolupodepsal Eric Roth (Forrest Gump) a že vychází z poctivé faktografické práce Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI, která jest velmi levně k dostání i v ČR a jejíž autor se jmenuje David Grann, jehož novinový článek a jiná knižní předloha posloužily tvůrcům Gentlemana s pistolí, resp. Ztraceného města Z (Kde ‚Z‘ neznamená Zombie, na rozdíl od Světové války Z).

Zabijáci rozkvetlého měsíce je název, který bude během těch 206 minut vysvětlen. Ano, režisérovi takřka od startu kariéry v 70. letech dělalo problém se vejít se stopáží pod dvě hodiny. A teď to vypadá, že už to neumí ani pod tři. Obdobně jako u Irčana bychom se tím neměli nechat odradit od zhlédnutí, třebaže se potvrdilo, že při takové délce některé momenty klidně do finálního sestřihu nemusely být zahrnuty, protože nás ve vyprávění prakticky nikam neposouvají. A proč bychom se tedy neměli nechat odradit? Protože herci a herečky hrají skvěle (pochopitelně včetně čerstvého držitele Oscara Brendana Frasera v cameo úloze), film se pyšní výtečnou režií, nevšední hudbou a hlavně poutavým příběhem s pozoruhodnými postavami, jejichž počínání nás nenechá chladnými, a také neobvyklým, až lehce zcizovacím závěrečným dovětkem, ve kterém se Martin Scorsese přesune zpoza kamery před ní.

FOTO: CinemArt