Rozhovor: Diana Dulínková

 

 

FDb: Začněme úplně od začátku. Některé zdroje uvádějí, že jste se narodila na Slovensku, jiné, že v Uherském Hradišti …
Diana Dulínková: Narodila jsem se v Uherském Hradišti, ale nežila jsem tam. Absolutně nechápu, kde se vyskytlo to Slovensko.

Studovala jste přímo i herectví?
Ne. Nestudovala jsem ani JAMU, ani DAMU. Divadlo jsem nikdy nedělala. Studovala jsem v New Yorku filmové herectví u mojí tety, která se tam před dvaceti lety odstěhovala a se svými hereckými kolegy tam dělá filmové kurzy. Divadlo mě nikdy moc nezajímalo, ale film je moje láska, takže jsem neviděla důvod, proč zůstávat na českých školách, protože u nás se filmové herectví neučí.

Studovala jste žurnalistiku a vaše bakalářská práce je o Mexičanovi, který se jmenuje Hilde Aleman. Co k němu můžete říct?
Já jsem tehdy žila v Brně, kde jsem se pohybovala mezi muzikanty a různými umělci, což on je. A přišlo mi zajímavé, že chlap z Mexika žije v Brně. Proto jsem si ho vybrala pro bakalářku. A dával mi skvělé odpovědi. Třeba jsem se ho zeptala, co má rád na Brnu, řekl, že třeba když se opije a leží v parku, tak to má kousek domů. (smích)

Pojďme k filmu Dvě slova jako klíč. Vzpomenete si na vaše první setkání s Danem Svátkem a s Josefem Formánkem?
S Danem Svátkem to bylo ve Wine Foodu na Smíchově, když mi napsal, jestli bychom se mohli potkat kvůli roli. A když jsem přišla, tak se trochu zděsil, protože jsem vypadala asi na šestnáct a měla jsem hrát třicetiletou ženu. (smích) Ale řekla jsem mu, že ze sebe dokážu udělat i staršího člověka. A s Josefem to bylo na tiskové konferenci v Ústí nad Labem. Tehdy jsme se vrátili z Dánska a poprvé jsem viděla člověka, díky kterému mám možnost hrát ve filmu. Měla jsem z něj trochu vítr, ale je to moc milý člověk a má skvělé příběhy, které ráda poslouchám.

Ve filmu máte nejvíc scén s Ivanem Fraňkem, který hodně točí v zahraničí. Například spolupracoval s Lucem Bessonem na akčňáku Anna nebo s Paolem Sorrentinem na oscarové Velké nádheře, tedy s velkými evropskými, resp. spíše světovými režiséry. Měla jste možnost si s ním popovídat o natáčení těch zahraničních filmů?
V průběhu toho natáčení úplně ne, protože jsem byla hodně v té své postavě a uvolnila jsem se až v tom Dánsku, kdy jsme točili scény, kdy už je dobře. Ty scény předtím jsem si moc povídat nechtěla, aby mě to nerozhodilo z té role. Na tuhle postavu jsem jela method acting (metodické herectví, kdy herečka zůstává v roli po celou dobu natáčení, tj. i před pokynem „akce“ a po pokynu „stop“ – pozn. aut.). Povídali jsme si až večer, ale jenom trochu, protože Ivan šel většinou spát. (úsměv)

Metodické herectví není v současnosti moc obvyklé, kór ne v našich zeměpisných šířkách. Ale nabízí se tím pádem otázka, jestli máte nějaké herecké vzory …
Samozřejmě Meryl Streep. (smích) Ale jinak nemám jednu personu, ke které bych přímo vzhlížela.

A jaké filmy máte ráda jako divačka?
Jsem schopná si jeden den pustit Protivný sprostý holky a druhý den se podívat na Bergmana. Takže mám ráda asi úplně všechno. Naposledy mě hodně bavil Babylon, i když v kinech neměl úplně úspěch.

Sama jste si zahraniční produkci vyzkoušela na seriálu Haunted. Co tam hrajete za roli?
(smích) Moje postava se jmenuje Woman in the Room (Žena v místnosti – pozn. aut.). Byla to moje druhá role a hraju tam ženskou, kterou týrá jeden psychopat v chatce. Točila jsem teď ještě dva další zahraniční projekty, jeden německý a jeden britský, ale o těch zatím nemůžu mluvit.

 

 

Další velké jméno ve Dvou slovech jako klíč je Pierre Richard. Znáte jeho filmy nebo byste řekla, že už jste generace, kterou minuly?
Samozřejmě, že ty filmy znám. I s babičkou a s dědečkem jsme je sledovali. Napadá mě třeba Velký blondýn s černou botou. Takže jsem věděla, kdo to je. A u Daniela Olbrychskiho taky, protože jsem na JAMU studovala čtyři měsíce audiovizuální tvorbu, než jsem byla vyhozená. A tam jsme měli skvělou učitelku, se kterou jsme každý čtvrtek probírali čtyři hodiny v kuse filmy, i ty Wajdovy, ve kterých Olbrychski hrál.

Dvě slova jako klíč jsou volnějším pokračováním Úsměvů smutných mužů. Nakoukávala jste si je?
Koukala jsem na ně, ano. Překvapilo mě, jak dobrý film to je.

Při vaší první scéně jdete do galerie. Chodíte do galerií i normálně?
Ano! Nejvíc kamarádů mám z designérských kruhů, takže pořád chodíme na různé výstavy. Mám ráda Ronyho Plesla, který dělá skvělé skleněné věci. Dál mám ráda Krištofa Kinteru a Tomáše Rachůnka, který dělá skvělé vázy, nebo Cyrila Dunděru, který dělá skvělý nábytek. (úsměv)

Nechci úplně spoilerovat, ale jak se natáčela scéna, ve které vás srazí auto?
Měla jsem dablérku, která před autem uskočila a v ten moment jsem se tam po zemi přikutálela a slízla smetanu. (úsměv)

Dvě slova jako klíč jste točila v Dánsku a ve Zlíně. Ten film se ale točil i na Siberutu v Indonésii, v Indii, v Himalájích, v New Yorku. Je nějaká z těhle lokací, na kterou vás mrzí, že jste se nedostala?
Určitě ta Indie. Můj táta tam jezdí často. A i když je to občas náročné, tak ty zážitky, které má, a fotky, které mi ukazoval, jsou úžasné. Tam bych se opravdu chtěla podívat. V New Yorku už jsem byla několikrát.

Díky Dvěma slovům jako klíč jste byla letos na festivalu v Karlových Varech. Jaký to pro vás byl zážitek?
Já sem tam byla i minulý rok, když se tam promítal krátkometrážní film Ještě nespíš?, ve kterém hraju. Letos jsem tam přijela jenom na osm hodin, protože jsem druhý den natáčela ten zahraniční seriál. A vlastně jsem vůbec nechápala, co se děje. Bylo to hustý!

Takže jste do Varů během předchozích ročníků nejezdila ani jako „baťůžkářka?“
Ne, v létě jsem většinou byla v zahraničí. Tím festivalem jsem byla úplně nepolíbená.

Takže se dá říct, že obecně hodně cestujete. Kde se vám nejvíc líbilo?
V New Yorku v Americe. (úsměv) Ale rodiče, kteří mě měli v sedmnácti, mě už ve dvanácti poslali do Kanady. Čtyři měsíce jsem žila v Ottawě. 

Vaše postava ve filmu přijde o dítě. Vy jste mluvila s matkami, kterým se tohle stalo. Řekla byste, že právě tohle byl klíč k pochopení vaší postavy?
Ne, pro mě ne. Snažila jsem se pracovat se svými vlastními zážitky, které jsou taky dost intenzivní. Snažila jsem se to do sebe všechno nasát. A u těch žen pro mě bylo důležité třeba sledovat to, jak se pohybují a jaké mají grimasy, když mají za sebou tohle trauma.

S kolika ženami s takovou zkušeností jste mluvila?
Byly tři nebo čtyři, rodinné známé. U všech to byla docela čerstvá záležitost, tak jako u té mojí postavy ve filmu.

Trochu jste na to asi už odpověděla, ale v tom filmu je scéna, kdy sedíte schoulená ve sprše a brečíte. Dost hereček mně říkalo, a říkají to v rozhovorech i ty zahraniční, že když mají natáčet podobnou scénu, chtějí si vzpomenout na vlastní nepříjemný zážitek, který v nich vyvolá pláč. Máte to stejně?
Jo. Když se měly natáčet tyhle psychicky náročnější scény, tak jsem se pomalu házela do vzpomínek. A pokud jsem nemusela, s nikým jsem nemluvila. Na tom place jsem to pak ze sebe vypustila. Je to jako když se otevřou stavidla. Už prostě jenom jedete. (smích)

Bylo to tak, že jste tuhle scénu musela víckrát opakovat, anebo vás režisér nechal brečet třeba dvě tři minuty, a pak si z toho vybral těch cca 20 sekund, které jsou ve filmu?
Mně se s Danem hrozně dobře pracovalo, protože mi řekl: „Ty už seš Anna.“ Takže cokoliv jsem dělala, jemu se většinou líbilo a těch jetí moc nebylo, když občas nebylo potřeba nějaké jenom kvůli zvuku.

 

 

Během sledování filmu Dvě slova jako klíč se nabízí, že i vaše příběhová linka je pouze fiktivní, románová, kterou má na svědomí postava, kterou hraje David Švehlík. Napadlo vás to taky?
Ne. (smích) Protože je to film a tam je všechno fikce. Samozřejmě se o tom můžeme filozoficky bavit, ale nevnímala jsem to tak. Tím, že ji hraju nebo se do ní vcítím, jí dám života a najednou existuje.

Už jste trochu zmínila, že jste hrála i ve vícero krátkometrážních projektech …
Ty miluju, protože se mi hrozně dobře spolupracuje s mladými tvůrci, kteří mají skvělé nápady. Třeba David Payne, který dělal ten kraťas Ještě nespíš?, který byl nominovaný na Českém lvu. Miluju lítat s těmi studenty a dělat tyhle zajímavé projekty.

Zrovna tenhle film vypráví o ASMR metodě. Zjišťovala jste si o ní před natáčením něco víc?
Mám nakoukaných asi třicet hodin japonských ASMR holek, které jedly nudle nebo něco šeptaly. Pak jsem to zkoušela sama a musím říct, že jsem si na tom taky ujížděla.

Mohla byste zkusit vysvětlit, o co se přesně jedná?
ASMR je zkratka pro zvuky, které jsou nahrané na mikrofon. Třeba šustění papíru nebo praskání bublinkové fólie, nebo když jíte nudle. A některé lidi to ve sluchátkách strašně uspokojuje. A někdo to zase nesnáší.

Vy v tom filmečku hrajete de facto youtuberku, která má mít reálný předobraz ve skutečné youtuberce Denise Vondruškové, která u nás metodu ASMR trochu zpopularizovala. Měla jste možnost se s ní osobně potkat?
Ne. Přiznám se, že tohle jsem ani nevěděla.

Každopádně, další krátkometrážní film, na kterém jste pracovala, se jmenuje 1492 …
To byl ten rychloprojekt na 48 hodin. Bylo to asi nejšílenější natáčení mého života. Našli jsme tam starou hru, která nás přenesla do středověku, kde nás upálili na hranici. (smích) Na 48 hodin to byl docela blbý nápad. (smích) Štáb přinesl ten film minutu po deadlineu, takže nám ho nepřijali.

Příště vás uvidíme v projektu s názvem Nikdo mě nemá rád …
Ano. S Leonou Skleničkovou tam hrajeme takové svůdnice. Ale o tom filmu teď skoro nic nevím. Jenom to, že to asi bude velká artovka.

To určitě, když jsou pod ním podepsaní Tomáš Weinreb a Petr Kazda, kteří dělali film Já, Olga Hepnarová. Je pro vás důležité vidět před spoluprací předchozí režisérovy filmy?
Dopředu jsem si stanovila kritérium, že pokud mě scénář neosloví a nebudu vědět, proč tu roli chci hrát, tak to dělat nebudu. Chci dělat dobré věci, za kterými si budu stát. A pokud ty dobré věci nepřijdou, tak radši budu třeba předkládat z angličtiny.

Nebo je varianta, že byste si sama pro sebe něco napsala …
To jsme si teď říkaly s Bětkou Malou a Danielou Hirsch, že si možná něco napíšeme.

A kromě těch dvou zahraničních, v jakých dalších projektech vás budeme moct vidět příště?
Čeká mě víc menších natáčení, ale na žádnou velkou roli se nechystám, i když jsem teď dělala casting na jeden italský nezávislý film, kde je to jedna z hlavních rolí. Učila jsem se kvůli tomu trochu italsky, a kdyby to vyšlo, tak budu úplně šťastná.

FOTO: Bontonfilm