První věcí, kterou slavný režisér nepsal ani pro kino, ani pro televizi (ani pro divadlo), bylo románové převyprávění jeho devátého filmu nazvané Tenkrát v Hollywoodu. Mohl si dovolit některé kapitoly a minipříběhy dále rozvinout nebo oproti filmové verzi malinko poupravit, jelikož scénář prostě nemůže mít neomezený počet stran, zatímco kniha teoreticky ano. Už minule probíral některé bijáky a osobnosti. A teď pořádně přitlačil na pilu. Protože Filmové spekulace nejsou beletrií. Jedná se o „Quintovo“ (jak mu říkal někdejší přítel jeho matky Floyd Ray Wilson, který na něj měl extrémní vliv v době dětství i dospívání a kterému je věnována závěrečná osmnáctistránková poznámka) vzpomínání na pro něj zásadní – což nerovná se nejoblíbenější – bijáky, jaké v podstatě všechny vznikly v éře Nového Hollywoodu.

S nějakým tím intermezzem, jaké tvoří pocta filmovému kritikovi Kevinu Thomasovi, vysvětlení pojmů antisystémoví auteři a filmoví spratci, jedna speciální filmová spekulace (vztahující se ovšem k předchozímu rozebíranému titulu), a také „situace“ kolem závislostí Bély Lugosiho, což je novinový článek, který „Šílenec z videopůjčovny“ nenapsal, přibližuje 13 projektů, které si … všechny nebudeme vyjmenovávat, protože je nesmírně zábavné to těšení a očekávání, jakého se asi dočkáme v příští kapitole. Dodejme, že snad kromě čtyř jsou všechny u nás dobře známé a i na těch, které tolik nejsou, se podíleli slavní filmaři. Bez obav můžeme uvést Útěk, protože fotka z placu (v knize jediná, což nevadí) se objevuje na obálce a nachází se na ní dvě legendy, totiž herec Steve McQueen a režisér Sam Peckinpah.

 










 

Dobrá věc spočívá v tom, že autor má „inside look“, neboť je nedílnou součástí Hollywoodu. To znamená, že se některých z tvůrců může na daný film zeptat. Třeba Johna Miliuse, Martina Scorseseho, Briana De Palmy nebo Paula Schradera. Pochopitelně Roberta DeNira (Jackie Brownová), případně i Petera Bogdanoviche, v jehož komedii Je prostě báječná má úsměvné cameo. Tarantino se nesnaží o nějakou vznešenou literární úroveň svého textu (proto taky nadužívá sprostá slova), naopak píše, jako když se potkají dva filmoví nadšenci a kecají o filmech. Rozdíl je tedy akorát v tom, že na rozdíl od svého podcastu The Video Archives, který provozuje s dávným kámošem a spoluautorem scénáře k Pulp Fiction Rogerem Avarym, v případě Filmových spekulací žádného parťáka nemá a o filmech kecá sám.

A znovu jde o velmi nakažlivé kecání, které pramení rovněž z kteréhokoli rozhovoru, jaký kdy dal. Ty filmy, které jsme ještě neviděli, budeme chtít vidět, zatímco ty, co už jsme viděli, budeme chtít vidět znova. Avšak někdy nezapře svoje dvouoscarové ego a dovedu si představit, že kdyby někdo například s jeho analýzou Taxikáře nesouhlasil, prostě by ho/ji vypískal a odmítnul dál poslouchat. Alespoň, že uznává, že v rámci Rockyho franšízy může mít každý divák a každá divačka nejradši jinou část. Faktem zůstává, že rozhovory z poslední doby naznačují, že se po narození dětí v tomhle poněkud arogantnějším směru trochu změnil. Zamrzí však, že nebere ohled v tom smyslu, že v knize bez varování spoileruje. A to zvláště v případě této záležitosti, kterou popisuje velmi poutavě, hóóódně nepotěší.

Asi všichni jsme viděli nějaké mládeži nepřístupné dílko v relativně útlém věku. Sám si vybavuju, jak velký dojem na mě zanechaly Barbar Conan (táta pak musel sehnat plakát), Rocky IV (přestože jsem ještě nerozuměl podtextu studené války), Krvavý sport (pro dítě opravdický nářez), Terminátor 2: Den zúčtování (scéna, kdy T-1000 utíká za odjíždějícím T-800, Sarah a Johnem při útěku z Pescadera se zaryla hodně hluboko) a Frankenstein od Kennetha Branagha (ty masky a to moře z ledu!). Co se zážitků z kina týče, až na drobné výjimky se mně vybavují filmy, které jsem viděl až okolo čtrnácti roků. Jenže malý Quentin chodil s matkou a s jejími kamarády a kamarádkami na dospělácké celovečeráky pravidelně už odmala a byl tolerován, protože mlčel. Takže zhlédnul vskutku ledacos a navíc v kinech, kde bylo normální poskakovat před plátnem, pokřikovat na postavy na něm (mnohdy extrémně sprosté výrazy) a hlasitě se smát.

 










 

Vedle spekulací a hypotetických úvah, ve kterých někdy zachází až do takových extrémů, že se patrně na celém světě nenajde jiný člověk, který by uvažoval stejně, zahrnuje i citace z tehdejších recenzí na konkrétní biják. Rád dává na odiv svoje znalosti, takže tam, kde by jiní museli hledat spojitosti v knihách nebo na internetu, si můžeme být celkem jistí, že čerpá QT ze své dlouholeté záliby projektech všeho druhu, z bezmezného nadšení a z výborné paměti. To má za následek, že prakticky pokaždé trvá řadu odstavců, než se začne věnovat filmu z nadpisu dané kapitoly. Nezřídka komentuje herecké výkony, postavu v daném počinu dává do souvislosti s životem jeho představitele/její představitelky, a vedle násilí řeší rasovou otázku, která nám může připadat zbytečná, ovšem v USA jde o vítané, ožehavé a vděčné téma. Natolik, že se na něj dá evidentně nahlížet i skrze bílé pasáky v sedmdesátkových bijácích.

Filmové spekulace jsou především knihou pro opravdické cinefily a fajnšmekry, nicméně na rozdíl od Bezstarostných jezdců, zuřících býků mají jednoduše tu výhodu, že se pod ni podepsal filmař, který si svoji tvorbou vysloužil kultovní status. V podstatě taky proto, že se ve své filmografii nechal inspirovat právě v této publikaci uvedenými filmy a osobnostmi, které dané filmy stvořili. Zmíní spoustu jmen (včetně Sylvestra Stalloneho, Clinta Eastwooda, J. Lee Thompsona, Franka McRaeho, Cybill Shepherd, Rogera Cormana, Season Hubley a dokonce Ivana Passera a Miloše Formana) a dílek, jejichž původní název naštěstí nechybí v závěrečném rejstříku. Filmové spekulace určitě nejsou špatná kniha, nicméně maximální spokojenost nezaručuje, a to ze dvou důvodů. Hlavně z toho, že leckteré pasáže by byly přínosnější v audio(vizuální)verzi, než v té tištěné.

FOTO: dobre-knihy.cz, cinema.de