Tentokráte nesledujeme, kterak příjezd tanků bolševických buranů ovlivní životy tří utečenců z armády a tří holek, které potkají, ani přímo nesledujeme změnu, kterou jednadvacátý srpen způsobí v rámci jedné obyčejné rodiny. Míříme totiž do nejvyšších politických pater, takže nás budou zajímat jména jako Dubček, Husák, Černík, Indra, Svoboda, … Samozřejmě taky Leonid Iljić Brežněv, který v podání Aleksandra Ignatushy skutečně působí jako ta odporná obří žába, která v pohádce Tři zlaté vlasy děda vševěda sedí ve studni na živé vodě, která se proto nedostává ke slušným lidem. Ovšem titulním mužem je František Kriegel, který jako jediný nepodepsal moskevský protokol (malé písmeno ponecháno naschvál).

Ten zrůdy rudý vymslely proto, aby legitimizovaly invazi vojsk Varšavské smlouvy. K tomu potřebovali podpis čelních představitelů státu, který se začínal vymaňovat z bolševického područí a tohle uvolnění politických poměrů vedlo k demokratizaci například zrušením cenzury. Někteří měli strach a podepsali. Někteří vycítili příležitost se kariérně posunout výš a podepsali. Pouze jeden si zachoval statečnost a čest, když se odmítnul podrobit diktátu, na základě kterého by se proměnil v tupou loutku, a nepodepsal! Proto je velmi ironická scéna, kdy lidé celou odvezenou delegaci po návratu do Prahy oslavují. Kriegel, jenž si se svou ženou Rivou po celou dobu udržoval hezký vztah, měl coby doktor zkušenosti s působením ve válkách, kde viděl mnoho utrpení, díky čemuž měl hranici strachu jaksi posunutou. Proto s ním málo udělaly vyděračské výhružky, že když nepodepíše, začnou bolševičtí vojácí střílet do lidí.

 










 

Svou roli možná sehrál i Kriegelův původ, jelikož se narodil v židovské rodině v Haliči, tj. na dnešní Ukrajině. Tím se dostáváme k faktu, že Muž, který stál v cestě má logicky silnější paralelu se současností, než měl filmový Jan Žižka. Když si prostřednictvím tohoto projektu připomínáme osmašedesátý rok v československém podání a srovnáme to se současnou nezdolnou ukrajinskou snahou, kdy vojáci do posledních sil bojují o zachování svobody ve své zemi, rozhodně budeme mít po zhlédnutí Muže, který stál v cestě o čem přemýšlet. I bez potřeby zmiňovat to, že se natáčelo v roce 2021 v ukrajinské Buči, kde několik měsíců poté došlo při bohužel stále probíhající bolševické invazi k těm největším zvěrstvům a válečným zločinům.

Nicméně, protože je celý film uveden citátem, jehož autor se ptá, proč se znovu vracet do tmy, když už jednou nastalo světlo, a protože se říká, že kdo nezná svou minulost, ten je odsouzen ji opakovat, je dobře, že Muž, který stál v cestě přes všechny lokačně-právně-logistické nesnáze vzniknul a určitě stojí za to na něj do kina vyrazit. I proto, že je vlastně bohužel aktuální. Chce se věřit tomu, že po zhlédnutí nikdo nebude chtít dopustit, aby se totalitní režim znovu někdy vrátil. Kór když se v tomto směru ve 20. století na našem území nedbalo na úsloví o tom, že nešlápneš dvakrát do stejného lejna. Šláplo se za druhé světové války a Pražské jaro skončilo tím, že se šláplo znovu. Ledacos však nasvědčuje tomu, že tento počin nebude plně srozumitelný pro mezinárodní publikum.  Alespoň základní myšlenka snad jo, když si nesvobodu zažili třeba i v jihoamerických zemích.

Nepřekvapilo, že tahle látka byla ke zpracování nakonec nabídnuta Petru Nikolaevovi, jehož filmografie je protkána náměty z historie. Ať už vzdálené a ještě vzálenější nebo naopak nedávné a ještě nedávnější. V souvislosti s bolševickým režimem nelze nevzpomenout na drama Kousek nebe, které se odehrává v 50. letech a ve kterém Jakub Doubrava pronese na střeše věznice nejvíc nejpravdivější repliku, jaká kdy v českém filmu zazněla. A sice, že „komunisti jsou zločinecký svině!“ Tenhle fakt Muž, který stál v cestě jenom podtrhuje a dokládá. Ve filmech Petra Nikolaeva se zároveň pravidelně objevují kladné i záporné postavy s nesmírně zajímavým charakterem, což bylo rozhodně splněno také tentokrát. A zase jde o figury s reálným předobrazem, které opět ztvárňují výborní herci a výborné herečky (Tomáš Töpfer, Adrian Jastraban, Alois Švehlík, Dano Heriban, Zuzana Mauréry, Zuzana Kajnarová).

 










 

Podobně jako v Příběhu kmotra, taky tady se dočkáme vizuálních vychytávek. Tam souvisí spíše se střihovou skladbou, tady s kamerou, kdy se v podstatě každá scéna před archivními záběry (někdy jsou do nich jednoduše, ale účinně zakomponováni herci) přelije z barevné do černobílé, načež se dočkáme právě záběrů, které podtrhávají závažnost situace. Pro lepší přehlednost nechybí datum a místo, kde se zrovna nacházíme. A ve filmu zazní hudba, která události vhodně podkresluje, byť se o ní rozhodně nedá napsat, že by byla nějak originální – pochopitelně s výjimkou této skladby.  Zároveň nutno dodat, že se natáčelo podle velmi kvalitního scénáře, ačkoli některé zásadní momenty ze života Františka Kriegela, které by všemu dodaly ještě širší rozměr, se do něj nevešly.

Muž, který stál v cestě je film, který nelze příliš srovnávat se seriálem České století. To je jako srovnávat výšku Burj Khalifa a Kuala Lumpur Tower – i v případě cyklu jsme tak na půli cesty. Zmínka o Tomanovi, který se chce rovněž tvářit spíše jako hraný dokument, je naopak určitě namístě. Rozdíl spočívá v tom, že tady není důležitých postav na sedmdesát, ale daly by se spočítat na prstech. Nicméně, navzdory tomuto chvályhodnému a morálně nejsprávějšímu činu z roku 1968 pro leckteré asi zůstane František Kriegel kontroverzní figurou, třebaže se po něm jmenuje cena Nadace Charty 77 (tak jako se po Zdeňkovi Tomanovi jmenuje křídlo prestižní izraelské Ben Gurionovy univerzity, ač se vůči židům nechoval pokaždé vstřícně). Na závěr určitě nebude marné se zamyslet nad samotným názvem, protože jest trochu zavádějící. Nedá se přece říct, že by „stál v cestě“, když se u nás dalších jednadvacet roků stejně žilo a živořilo v prohnilé bolševické žumpě. Vhodnější titul by tedy spíše zněl Muž, který prozřel.

FOTO: Bontonfilm