O takové v současném světě bohužel není nouze, tak jako o vyspělé technologie, takže bych se vůbec nedivil, kdyby se kupříkladu za dekádu ukázalo, že tenhle film tím po zásahu hypnotika proměněným vnímáním světa předběhnul dobu. Na mizernou návštěvnost v kinech v současnosti doplatil především proto, že jedna produkční společnost (Solstice) během pandemie zkrachovalo, zatímco distributor (Ketchup Entertainment) extrémně podcenil propagaci. To potvrzuje, jak náročnou disciplínu představuje natáčení mimo systém velkých hollywoodských studií. A jelikož se natáčení kvůli koronaviru prodražilo, stal se Hypnotik středorozpočtovým projektem. A ty se v současnosti už skoro vytratily, tudíž by možná i v „Továrně na sny“ měli problém s tím, jak přesně vést marketing, kór když se tenhle titul obvyklé produkci značně vymyká.
Z tohoto pohledu je dobře, že exsistují streamovací služby, jelikož ty můžou ve třetí dekádě 21. století neúspěch v kinech zachránit. Třeba Netflix, pro který Robert Rodriguez natočil jak snímek Můžeme být hrdinové, tak nadcházející reboot svých Spy Kids (ke zhlednutí by měl být letos na podzim). V každém případě, Hypnotik je počin, který se maximálně vyplatí vidět na velkém plátně! Kvůli povedeným efektům, kvalitní akci a nevšednímu příběhu plnému nečekaných twistů, díky kterým si do posledních chvíle nemůžeme být jistí, jak to dopadne. Zkrátka se jedná o dílko, jakých v současnosti, resp. vlastně i v minulosti, vznikalo a vzniká úplné mininimum, přičemž srovnávání s projekty á la Počátek, Matrix či Prokletý ostrov nejsou zcela na místě. Vizuální složka, která skvěle slouží příběhu, navádí k tomu, abychom Hypnotika zařadili k noirovému subžánru, avšak čistě nespadá ani k neo, ani k tech noiru, tudíž se dá napsat, že tvoří nový samostatný subžánr.
Robert Rodriguez je totiž unikátní filmař v tom, jak bezmeznou kreativitou nahrazuje nutnost vysokého rozpočtu. Nejde pouze o lokace, jde především o samotný nápad, který je jednoduchý, ale přesto famózní a dobře realizovatelný, k čemuž dopomáhají i filmařská kouzla. Když pomineme jeho filmy, spadá sem třeba droga Slo-Mo z Dredda, když je nepomineme, jde o kytarové pouzdro plné pistolí, proměnění dětí ve špiony či právě „Hypnotic Construct“, kdy stačí ženě na ulici jenom říct například: „Dneska je velký vedro. Věř mně. Je to jak bejt v peci.“ A ona hned odloží svršek a jde se schladit po vodu z hydrantu. Faktem zůstává, že William Fichtner (Drive Angry, Armaggedon) jakožto hustý záporák s perfektním jménem Lev Dellrayne dokáže svým pohledem vskutku hypnotizovat, na rozdíl od Bena Afflecka, jenž je občas ve svém projevu překvapivě prkenný.
Ten přitom začal vznikat už v roce 2002, přičemž na počátku nebyl žádný z dosud jmenovaných bijáků, nýbrž Vertigo od Alfreda Hitchcocka. Ostatně právě u tohoto režiséra, jenž je podle mě neprávem označován za „mistra napětí“, se inspiroval v souvislosti se záměnou identity, což je téma nejen v Na sever severozápadní linkou (podle mě nejlepších Hitchcockův titul), jelikož přesně k ní dojde v El Mariachim. Scénář v průběhu těch dvaceti roků doznal určitých změn – zvláště poté, co byl přizván Max Borenstein (Kong: Ostrov lebek), jehož zásahy byly evidentně taky k lepšímu, ačkoli rozhodující slovo měl pochopitelně hlavní strůjce, totiž Robert Rodriguez.
V Hypnotikovi nechybí ani vtipná reference na Desperado, konkrétně prostřednictvím vtípku, který v tomhle mém úplně nejvíc nejoblíbenějším filmu říká Quentin Tarantino. Skvělá scéna s dominem, která má i metaforický význam, evokuje zase El Mariachiho, jelikož právě Domino jest jméno postavy, kterou ztvárňuje Consuelo Gómez, ale to s Hypnotikem jinak nijak nesouvisí a jedná se spíše o referenci pro fajnšmekry, tak jako v případě scény s nůžkami, které pro změnu evokují úvod Fakulty. Naopak vzpomínka na Predátory, které Robert produkoval, se vynoří díky obsazení vždycky úžasné Alice Bragy do role Diany Cruzové, která se stane Rourkovou pomocnicí a částečně vlastně taky průvodkyní, třebaže zároveň platí, že v tomhle světě by se mělo doporučovat raději vůbec nikomu plně nedůvěřovat.
Hypnotik je podívaná, kterou není pro její zmiňovanou vícevrstevnost snadné odvyprávět. Robert Rodriugez ji však proměnil v Masterclass o filmovém řemesle, takže by se podle ní klidně dala na filmových školách vyučovat práce s kamerou, s budováním příběhu a hlavně se střihovou skladbou. O filmaři, který v červnu 2023 oslaví pětapadesátiny, se dá směle tvrdit, že v podstatě pokaždé najde to úplně nejoptimálnější místo, kam umístit kameru. Vedle toho dokáže umě skombinovat oldschoolové postupy s moderními a už na place zjevně ví, jak na sebe jednotlivé záběry budou navazovat, což je jeden z důvodů, proč jeho filmy často vypadají dražší, než ve skutečnosti jsou. Hypnotik z toho rozhodně nevyjímaje. Asi ne všichni na něj takhle z kraje třetí dekády 21. století budou připravení, ale to přece v žádném případě neznamená, že se z něj nemůže v budoucnosti vyklubat kultovní záležitost.
FOTO: Vertical Entertainment