Teď už víme o minulosti Roberta McCalla více a pořád platí, že se jedná o mimořádnou postavu ztvárněnou výborným hercem. V „Hornbachu“ už nepracuje. Místo toho rozváží lidi autem. I tak se dá natrefit na nefér praktiky. Třeba když mu kamarád synka bohatého otce posadí na sedadlo zneužitou krásnou holku Amy (Caroline Day). Takovým týpkům přece musí někdo domluvit! Vedle práce změnil i byt. Teď má za sousedku mimo jiné paní, co se ráda hrabe v záhonech, a taky mladého kluka (svým způsobem suplujícícho za sekuriťáka Ralphieho), jenž rád kreslí, leč vrstevníci se ho snaží přetáhnout na temnou stranu.

Do toho při plnění povinnosti zabijí v Bruselu utočníci jeho kamarádku Susan, se kterou jsme se, společně s jejím manželem, stihni minule v jedné scéně setkat. Po Pádu Bílého domu tedy musela Melissa Leo ve filmu Antoina Fuquy znovu trpět. Ačkoli konkrétně v této scéně režisér opět probouzí diváckou představivost tím, že před rozhodujícím zúčtováním zavře jeden z útočníků rázně dveře. Zase to funguje! Skoro stejně precizně, jako když v jedničce Robert čistil ručníkem kladivo poté, co s ním zjevně zblízka seznámil zloděje, co u nich vykradl pokladnu a kolegyni odcizil rodinný prsten. Vskutku památný moment.

Ve dvojce na ně dojde taky, i když si zase musíme počkat až do druhé poloviny. Čekání se vyplatí a není divu, že v závěru také jedna z vedlejších postav vidí Roberta McCalla jako superhrdinu. Navíc z masa a kostí, který své schopnosti nezískal žádnou speciální úpravou, nýbrž mnohaletou praxí, během níž se dostal do situací, jaké si většina „obyčejných lidí“ ani nedovede představit. Za uplynulou dekádu se na stříbrném plátně rozhodně neobjevilo mnoho pozoruhodnějších postav s takovým charakterem, s jakým se dá velice snadno ztotožnit, byť třeba co se znalosti bojového umění týče, je někde úplně jinde.

Na Robertu McCallovi nepochybně zaujme, že žije v dokonalé rovnováze. Na jednu stranu ho štvou stejné věci, jako ostatní lidi (jeho věku) – kupříkladu mu vadí, když někdo načmárá grafiti na zeď baráku, ve kterém bydlí. K lidem se chová slušně, k těm starším s úctou a snaží se pomáhat i s drobnostmi, což v žádném případě není slabost, jak si myslel Teddy/Nicolai, neboli hlavní ruský záporák z první části v podání Martona Csokase. Ten byl mnohem nekompromisnější a nebezpečnější než ti, kteří stanou proti hlavnímu (super)hrdinovi tady ve dvojce, i když mají podobné schopnosti.

Nicméně stejně by patrně bylo zajímavější, kdybychom se dále věnovali tureckým únoscům z poutavého prologu, který rozhodně okamžitě vtáhne do děje. Protože na druhou stranu – si neváhá pořádně došlápnout na zkažené lidi, včetně třeba zkorumpovaných policajtů. A zase – přestože se po tomto prologu tempo na delší dobu zpomalí, pořád přece máme šanci sledovat, kterak Robert McCall s tváří Denzela Washingtona koná dobro. Tohle je prostě nedostižná kombinace, jak ukázaly některé napodobeniny typu Nikdys nebyl. Funguje i ta linie, kdy chce být otcem a mentorem tomu váhajícímu klukovi, jenž by mohl skončit špatně.

Právě scéna, kdy se tenhle mladík jménem Miles schovává u Roberta v bytě v tajné místnosti za
knihovnou před elitními zabijáky, nepostrádá napětí. Scenárista Richard Wenk totiž už minule jasně ukázal, že není zvědaný na žádná provařená klišé (a tak například prozrazuje o hlavním hrdinovi informace i prostřednictvím knih, které čte). Platí to navzdory tomu, že víme, že si titulní postava dokáže poradit. A protože je pan Spravedlivej, čili člověk na svém místě, naštve i to, že když jej nepřítel byť jen lehce pořeže. Veliký rozdíl kupříkladu od některých hrdinů Sylvestra Stalloneho (teď nemyslím Ramba a Rockyho) nebo Stevena Seagala, jejichž nezničitelnost, spojená s někdejším egoismem jejich představitele, občas spíše až iritovala.

Také (The) Equalizer 2 jest z vizuálního pohledu hodně líbivý, ačkoliv kameraman Oliver Wood nedisponuje kreativitou Maura Fioreho. Finále jest ovšem dostatečně výživné, jelikož se odehrává za hurikánu ve městě u moře, kde Robert kdysi bydlel se svou manželkou. A k tomu získává lehce westernový nádech, což po Sedmi statečných ani nepřekvapí. Jinak nadále používá stopky a před konfrontací hledá v místnosti předměty, které by mohl nějak využít. Nimcéně ve dvojce mnohem více zaujme scéna, kdy si natolik intenzivně představuje, co se stalo na místě činu, že se zpětně stává součástí spolu se zavražděnými.

(The) Equalizer 2 sice nedostahuje kvalit jedničky, ale na druhou stranu za ní v žádném případě o mnoho nezaostává. Nezapře, že vychází ze seriálu, protože těch nespravedlivých situací, kde by mohl zasáhnout, existuje celá řada. Každou chvíli přece někdo potřebuje a volá po nějakém Supermanovi. Takže: ač se to zdá neuvěřitelné, tento film představuje vůbec první pokračování, ve kterém si Denzel Washington zahrál. Proto věřme, že se Robertem McCallem stane minimálně ještě jednou. Vidět tohohle výborného herce zabíjet hovada pro vyšší dobro, pro spravedlnost a pro udržování rovnováhy ve světě se totiž jen tak neomrzí.

FOTO: Falcon