Recenze: Pravidla mlčení

Hlavní město státu New York se jmenuje Albany. To může leckomu připadat směšné. I tady však mají advokáty, přičemž Jim Grant (Robert Redford), který svou praxi provozuje už nějakých 30 let, se stane hlavní postavou tohoto příběhu. Dokonce v tomto městě existuje i lokální novinový plátek, v jehož redakci svědomitě působí Ben Shepard (Shia LaBeouf), který také sehraje velmi podstatnou roli. Vše uvede do pohybu zatčení Sharon Solarzové (Susan Sarandon), jedné ze tří hledaných osob skupiny Weather Underground, které kdysi při přepadení banky zastřelili člena ostrahy. Celá tato záležitost začne pochopitelně zajímat média, a stejně tak FBI, načež se bude týkat i několika dalších osob na různých místech USA.

Možná bychom si nejprve mohli povědět něco o té skupině Weather Underground (aka Weatherman). Pojmenování vzniklo díky textu jedné z písní Boba Dylana a jednalo se o levicově smýšlející organizaci, která protestovala v 70. letech především proti válce ve Vietnamu. A to také bombovými útoky i na významější místa (budova Kapitolu, Pentagon). Vždy ovšem včas varovali lidi, kteří se na těchto místech vyskytovali. Byli zároveň výborně organizovaní, protože naprostou většinu z nich se nikdy nepodařilo dopadnout a mnozí se v podstatě s novou identitou vcelku pohodlně začlenili do společnosti. Možná ještě dnes učí na univerzitě, vlastní nějakou tu firmu nebo provozují advokátní kancelář. 

Nevím, jak vám, ale mě se tohle jeví jako námět na několikadílný televizní seriál, přičemž každá epizoda by klidně mohla být s jinou hlavní postavou a jiného žánru. Dá se říci, že se jedná do značné míry o obdobu německé Frakce rudé armády, o které pojednává pozoruhodné drama Baader Meinhof Komplex. To je v mnoha ohledech takřka dokumentární, neboť tvůrci dbali třeba i na to, aby auta měla stejné SPZ jako tenkrát. To ti, kteří stojí za Pravidly mlčení, nic takového řešit nepotřebovali, jelikož jejich film se těmi událostmi pouze inspiruje. Nějaké dobové fotky (včetně jedné Redfordovy ze 70. let) či záznamy sice uvidíme, ale jinak se děj odehrává v současnosti.

Tedy, měl by. Ale to by nám tu vzniklo několik nejasností, až nelogičností (některé by zůstaly nezávisle na čase). Uvedl bych nějaký ten příklad, ale to by u tohoto typu filmu znamenalo poměrně velký spoiler. Nicméně na ně určitě přijdete sami. Ono by možná bylo tentokrát lepší, pokud se na Pravidla mlčení chystáte, kdybyste si recenzi dočetli až po příchodu z kina. Ne že bych chtěl přeci jen začít něco důležitějšího prozrazovat, ale o takto sympaticky oldschoolovém thrilleru se určitě před jeho zhlédnutím vyplatí vědět co nejméně. Ale přesto si neodpustím jisté upozornění: fakt nečekejte žádná CGI (ani jiná) monstra, žádné superhrdiny (ani Stevena Seagala), a ani (teď pozor) žádné odvážné milostné scény. Máte vůbec ještě o tento film zájem? :-)

Tak, vy stateční (doufám, že je vás více než sedm), kteří po přečtení poslední věty z předchozího odstavce ještě pořád čtete dál, se možná ptáte: „A co dalšího by nás tedy mělo přimět se na Pravidla mlčení podívat?“. Odpověď: „Tak určitě obsazení“. Ve filmu je spousta malých, ale přesto nějakým způsobem důležitých rolí, které jsou všechny obsazeny vynikajícími herci a herečkami. Zatčenou Sharon si zahrála Susan Sarandon (také viz Práskač), Benova šéfa v novinách Stanley Tucci (také viz Jack a obři), Jimova bratra Chris Cooper, bývalého policajta vyšetřujícího to přepadení banky Brendan Gleeson, Benovu bývalou přítelkyni Anna Kendrick, Jimova bývalého „kolegu“ Richard Jenkins, dalšího Nick Nolte a „kolegyni“ Julie Christie. Ty pak doplňují dcera toho bývalého policajta, vlastně stále ještě začínající Brit Marling a překvapivě ani ne patnáctiletá zpěvačka Jacqueline Evancho, která byla druhá v soutěži America’s Got Talent, coby dcera hlavního hrdiny.

Do toho tedy obsadil režisér Robert Redford sám sebe. „Protože jsem cvok,“, odůvodnil to s úsměvem. Ono režírovat a hrát dá zabrat, i když vám netáhne na osmdesát. Ano, abych řekl pravdu, byl jsem docela šokovaný, když jsem se dozvěděl, že se tento uznávaný herec narodil v roce 1936, jelikož jsem si myslel (i vzhledem k tomu, jak vypadá), že se tak stalo o nějakých deset let později. To je důvod, proč by někdo mohl scény, ve kterých běhá, považovat za trochu kontraproduktivní. Nicméně přestože už je to dost dlouho, kdy jsme ho naposledy viděli v opravdu výrazné roli, pořád dovede předvést perfektní výkon a těší se velkému respektu u kolegů a kolegyň, což vysvětluje to skvělé obsazení.

Musím říct, že na mě vždycky působil dojmem velmi inteligentního člověka. Možná i proto se nikdy bezhlavě nehnal do všemožných nabídek, které mu přistály na stole, ale role si pečlivě vybíral. Proto také v jeho kariéře klidně najdeme i tříleté herecké pauzy. Od roku 1969 přes celá 70. léta vytvořil několik mimořádně pozoruhodných postav. Mezi nimi nechyběl novinář Bob Woodward z filmu Všichni prezidentovi muži, kde si jeho kolegu Carla Bernsteina zahrál Dustin Hoffman. Podobně ctižádostivý je i LaBeoufův Ben Shepard, přičemž sám herec přiznal inspiraci právě Pakulovým povedeným dílem o odkrývání aféry Watergate. A pak to byl ještě třeba čtenář CIA Joseph Turner, který se Jimu Grantovi v ledasčem podobá a kterého Redford ztvárnil ve Třech dnech Kondora. Což je dílo, jehož velmi kladné hodnocení dodnes nechápu. Zatímco tam je zajímavých pouze prvních 20 minut, Pravidla mlčení si zachovávají solidní úroveň takřka po celou dobu.

Pravidla mlčení dávají vzpomenout na ty dobré thrillery (dnes bychom už asi řekli spíše dramata) ze 70. let. Ale vlastně nejen na ně. V něčem můžou připomentou i některá díla Alfreda Hitchcocka. Z hlediska kvality scénáře se jim ovšem nevyrovnají, z hlediska obsazení je předčí, a co se režie týče, nedosahují na Legendu o slavném návratu a Konspirátora, kde Redford ukázal skutečný cit pro tuto profesi (musím přiznat, že Obyčejní lidé, za které dostal Oscara, mi stále unikají). Uvidíme, s jakým projektem se na židli s nápisem „director“ posadí příště. Zatím to vypadá, že, a i to bude jistě pro mnohé dobrá zpráva, se chce opět soustředit spíše na hraní.