Kino: Paříž-Manhattan

Alice je mladá, krásná a miluje svou práci lékárnice. Jediný problém je v tom, že je stále sama. Raději hledá útočiště u svého oblíbeného Woodyho Allena a odolává tak nátlaku rodiny, aby si někoho našla. Nicméně je možné, že setkání s Victorem vše změní…

 

ZA KAMEROU

 

Rozhovor se Sophie Lellouche (scénáristka a režisérka)

Odkud se vzala Vaše touha točit filmy?

 

To je touha, která se se mnou táhne již od dětství. Vždy jsem ráda tvořila příběhy a mám ráda, když osloví i mě. Moje záliba ve fikci pramení zřejmě z komplikovaného vztahu s realitou. Touha točit filmy je jakýmsi únikem před realitou a všedností našeho každodenního života. Přestože se moje vášeň pro film projevila tak brzy, vydržela mi až dodnes, kdy mohu filmy točit. V roce 1999 jsem natočila svůj první krátký snímek, avšak ke svému celovečernímu debutu jsem se dostala až o více než deset let později. Neměla jsem dostatek sebedůvěry, a tak jsem začala až později. Je to také tématem filmu. Byla jsem tolik ohromena mými vzory, že mi připadalo nemožné vyprávět příběh, který by byl hoden tohoto podnikání. Cesta se však uvolnila, když jsem si představila hlavní postavu, která podléhá svým vzorům stejně jako já.

 

Vaše hrdinka nalézá ve fikci odpovědi, kterých se jí nedostává v běžném životě. Svou filozofii čerpá ze světa Woodyho Allena…

 

Já osobně mám moc ráda svět Woodyho Allena. Je plný humoru, poezie a magie. V mém filmu si Alice povídá s fotografií Woodyho Allena, která jí odpovídá. Kde je hranice mezi snem a skutečností? Líbí se mi přenášet kouzla do reality. Ale já nejsem Alice a její dráha není mojí biografií. I když jsem tento příběh vytvořila, ona má svůj vlastní život, který mi nepatří. Může se to zdát divné, ale všichni autoři to vědí: postavy mají svoje souvislosti, svůj život a vy jste jen svědkem jejich osudů, které jdou kolem vás.

 

Odkud jste získala impuls k tomu začít?

 

Bylo to spojení mezi strachem z ubíhajícího času, který mě popoháněl kupředu, a objevením všech cest, které mohou vést lidi k natočení filmu. Zjistila jsem, že těch směrů je skutečně hodně, což mě zbavilo zábran. Hodně jsem četla a často navštěvovala filmový archiv. Uvědomila jsem si, že filmové náměty jsou skutečně rozmanité a mnoho filmařů začalo svoji kariéru ve starším věku. Maurice Pialat, Gerard Oury byli pro mne těmi pozitivními příklady. Také jsem se hodně naučila od Clauda Lelouche, který byl první, se kterým jsem spolupracovala. Potřebovala jsem čas a zkušenosti, než jsem dozrála a našla svou rovnováhu mezi tím, co „vím“ a co „mohu“. Fráze Woodyho Allena, která se také odrážela v jeho filmech, mne velmi oslovila: „Talent je štěstí. To, co se v životě cení, je odvaha.“

 

Jak jste postavila svůj příběh?

 

I když není komedie jednoduchý žánr, právě ten ke mně nejvíce promlouvá. V komedii umožňuje romance umístit vedle sebe sny a humor. Mezi velkými tvůrci, které obdivuji, existuje určitá spojitost, ať už se jedná o Lubitsche, Wildera, Capra, ale také Rappeneaua, Lelouche nebo Ouryho. Ti všichni dokázali vylíčit hluboké lidské vztahy pomocí komedie. To mi je velmi blízké. Komedie je vždy na pomezí dramatu, je to otázka dávkování. Stále se pohybujeme na hraně. Postava Alice je trochu schizofrenní, zcela asociální. Ona je jaksi uvězněna v tomto světě, pozitivní hrdinka proti své vůli, která je na straně života.

I když je to příběh o dvojici, je to jakoby vztah tří lidí…

Skutečně, tento příběh se točí kolem tří postav: Alice, Victora a plakátu Woodyho Allena. Alice má s tímto plakátem skutečný vztah. On je jejím rádcem, ale především je to odraz jí samotné. Ona se vždy ptá plakátu na jeho názor, ale je to ona, kdo si vybírá odpovědi. Ona nenajde odpovědi vedle něho, ale tváří k němu, neváhá formulovat otázky, které ji posouvají dále v životě, a on ji nechá je sestavit. Victor je ten, kdo ji přivede do reality.

 

Proč jste si vybrala Woodyho Allena?

 

Jeho svět je neuvěřitelně bohatý. Alice u něj objevuje celistvost, kterou dává svým postavám. A z osobního hlediska – to máme s Alicí společné – mne Woody Allen ovlivnil. Hana a její sestry je první film, který jsem od něj objevila. Když jsem odcházela z kina, byla jsem si vědoma toho, jaký vliv měl na mě tento film. Po tomto filmu jsem vše viděla jinak. Woody Allen se stal jedním z mých oblíbených tvůrců a také byl jediný, kdo se vedle scénáristy, režiséra a herce mohl stát postavou v mém příběhu.

Jeho dílo je tak zhuštěné, že jsem z něj mohla čerpat potřebnou filozofii pro Alici. Při psaní scénáře jsem hodně čerpala z jeho ducha, z jeho replik. Hovoří o všem, co je život, láska, smrt nebo víra v Boha, přechází z jednoho filmu do druhého, pokaždé s jiným úhlem pohledu. Každý z jeho filmů odhalí o trochu více z jeho lidskosti.

 

Ten plakát symbolizuje Aliciny otázky, které si klade tváří k životu. Pokaždé u Woodyho Allena nachází odpovědi, které nejsou až tak pravdivé nebo nezvratné. On nechává na ni, aby se svobodně rozhodla.

A do této atmosféry, kdy Alice vnímá vnější svět jen okrajově, vstoupí Victor…

To nečekala. Victor přichází se svými alarmy, svým šílenstvím, otevřeností, svojí přízemní povahou přímo spojenou s ohromnou šlechetností. Líbí se mi, že je schopen velkorysosti, i když to sám popírá, protože následuje Alici ve všech jejích rozmarech a bláhovostech, aniž by ji soudil. Victor je vyspělejší, zkušenější a nakonec i moudřejší než Alice. Nicméně, svobodný duch této mladé ženy ho, který je pesimistou a fatalistou, dojme. Ona ho fascinuje, protože určitým způsobem se jí daří tam, kde on uvíznul. Aby unikla před svou rodinou a zároveň tak spálila za sebou mosty, pomáhá si větší vzdáleností. Ona ho poučuje, že „můžeš patřit k celé skupině a být její částí.“ Alice je zároveň normální a autentická a díky této autentičnosti je právě originální. On jí pomáhá s návratem doreality a ona mu tento přechod k autentičnosti umožní.

 

Jak jste si pro film vybírala herce?

 

Spíše si vybírám osobnosti než filmové hvězdy, i když jsou Alice a Patrick velmi známí. Před několika lety jsem napsala Alici, že bych s ní ráda spolupracovala. Líbí se mi, jaká je a jak se dokáže uvolnit. Její zářivá krása vnáší do tohoto filmového páru určitý lesk. Je to základní prvek pro její veřejné vystupování. Alice je skvělá herečka a její energie přesně odpovídá tomu, co jsem ve filmu potřebovala. Ona je schopná vracet smeč bez ztráty svého osobního kouzla. To je velmi vzácné. Také jsem si uvědomila, že Patrick a Alice jsou oba muzikanti. Alice má v sobě rytmus, tempo hudby a celé této komedie. Chtěla jsem její nervozitu, dynamiku, smysl pro komedii, humor – to vše spojené s její krásou a skutečnou osobností.

 

Při výběru představitele Victora jsem se zamýšlela nad tím, jakého člověka by si ve filmu představovali tak diváci. Vždy jsem byla fanynkou herce Patricka, jeho šarmu, jeho humoru a jeho talentu. Nedokáži si představit ženu, která by mu odolala, a lepší osobnost, která dokáže přinést ženě tolik krásných problémů. Patrick a Alice tvoří pár, který mě přiměje snít, a to je přesně to, co je pro mne důležité.

 

Kromě nich se setkáváme ještě s dalšími páry, jsou tu Alicini rodiče, se svojí sestrou tvoří Alice také určitý pár…

 

V této nanejvýš úzkostné rodině, kterou tvoří otec, matka a sestra, všichni říkají, že mají o ní obavy a, z lásky k ní, jsou připraveni na všechno. Pro ně je důležité především bezpečí a blaho jejich dětí, i když jejich obavy nepřichází ve vhodný čas…

Alicini rodiče jsou velmi důležití. Hrají je Michel Aumont a Marie-Christine Adam. Michel přináší určitou lidskost – na jednu stranu zklamaný otec, se špetkou bláznovství. Když tak skvělý herec přijme roli v mém prvním filmu, je to nádhera. Jeho postava je velmi důležitá, on zapříčinil Alicino setkání s Victorem. On je patriarcha, jak u stolu, tak i v životě. Kromě skutečnosti, že by rád provdal svou dceru a učinil ji šťastnou, vidí, že Victor je „ten pravý“. Naproti tomu Marie-Christine představuje matku postrkovanou životem, pochybnostmi, která odhaluje své hranice, když se snaží dělat to nejlepší.

 

U postavy sestry Hélène jsem byla šťastná, že jsem mohla spolupracovat s Marine Delterne. Již delší dobu ji sleduji a poslední dobou nebyla příliš vidět. Stýskalo se mi po ní. Ona má také v sobě neskutečnou energii. Ona vyzařuje určitou hlubokou ženskost. Stejně tak ve filmu, její postoj, její vlasy, ji oblékání bylo jednoduché a snadné. Vztah mezi Hélène a Alicí je pro mne skutečně dojemný.

Porozuměly si i mimo kamery a to považuji za krásné.

Měla jste strach, když jste vznesla svůj smělý požadavek na to, aby se Vašem filmu hrál velký Woody Allen…

 

Woody Allen je v mém filmu, ale já ho neřídím! Od začátku jsem si říkala, že by bylo skvělé tam mít „skutečného“ Woodyho Allena. Šla jsem za ním, abych mu představila svůj projekt. Jeho přítomnost ve filmu je neskutečná. Otevřou se dveře a on tam stojí! Nastoupí do limuzíny a pak se vrátí. Je to kouzlo. Doufala jsem, že když jsme hovořili o magii v tolika jeho filmech, a on je dokonce bývalý kouzelník, bude pravděpodobné, že mou nabídku přijme, ale opravdu jsem tomu chtěla věřit. Mít ve své prvním filmu Alici, Patricka, Woodyho Allena a další, to byla příležitost, která se nenaskytne každý den! Kdykoliv ten film vidím, jsem ohromena jejich přítomností!

 

Vaše režie se samozřejmě také podepisuje na kouzlu této komedie. Jak jste ji nastavila?

 

První z nich byla touha zachytit něco málo z atmosféry Paříže, ne pomocí pohlednic, ale prostřednictvím míst a architektur, které jí dodávají kouzlo a činí z Paříže jedno z nejobdivuhodnějších měst světa. Přála jsem si mít ten klid a poezii, protože zamilovaní – jako jsou Alice a Victor – žijí ve svém vlastním světě. Proto jsem volila často dlouhé záběry, někdy i nekonečné, protože obraz, zcela pařížský, je otevřený lásce. Nechtěla jsem, aby to bylo uzavřené, protože Victor nabízí svobodu, možnost tisíců životů, mezi kterými si můžete vybrat. Zatímco druhý nápadník, Vincent, stojí často v pozadí záběru, v těsném prostoru, jak se ji snaží uzavřít.

 

Hodně jsme pracovali na place. Dokonce záběry, které by mohly být fixní, obsahující dynamiku, aby tak indukovaly určité záměry. Chtěla jsem mít kameru, která by stavěla diváka do pozice bezprostředního svědka událostí. Snažila jsem se ty postavy umístit do určitého obrazu. Pro Alicinu lékárnu jsme, například, navštívili třicet míst. S dřevěným obložením a baňkami je autentická, i když jsme přidali nějaké bonbony a DVD! Chtěla jsem ten pravý „obchod na rohu“, obchod typický proživot v této čtvrti, kde mají prodávající skutečný vztah se svými klienty.

 

Pamatujete si na natáčení první scény?

 

Podle plánu jsme začali scénami s Woody Allenem před Plazou. Kupodivu jsem vůbec nebyla nervózní, přestože to byl první natáčecí den s Alicí Taglioni, Patrickem Bruelem a samotným Woody Allenem. Ti všichni jsou profesionálové, ale také obyčejní lidé. Měli jsme hodinu na natočení všech scén s Woody Allenem. Díky mému kameramanovi, Laurentu Machuelovi, a našemu týmu vše proběhlo hladce. Woody Allen měl v sobě neskutečnou pokoru a sdílel s námi naši radost z natáčení.

 

Natočila jste svůj první celovečerní film. Z čeho máte největší radost?

 

Práce s herci, s celým štábem, vidět každý den příběh, kdy jsem si představovala, jak jdu vstříc životu – to byla ohromná radost. Ale ten nejzajímavější den byl s Woody Allenem. 2. dubna 2011 jsem intenzivně prožila každou vteřinu. Počasí bylo nádherné. Když jsem se probudila druhý den, pršelo. Vše to vypadalo jako sen.

Jsem nadšená z toho, co předvedli herci, objevila jsem stříbrné plátno, ke kterému náležím. Oni jsou tak lidští, velkorysí a laskaví, jaké jsem chtěla své postavy mít. Alice a Patrick také nemuseli chodit daleko, aby přišli na to, jak sdělit tyto pocity, které mají zakořeněny hluboko v sobě. Herci byli plně oddáni svým postavám a vnesli do nich vlastní tóny.

 

Co filmem přinášíte divákům?

 

Chci jim nabídnout lehký příběh, který však hovoří o vážných věcech, atypická setkání, která však mají vliv na spoustu lidí. Doufám, že lidé opustí film s touhou zamilovat se a že budou nahlížet na druhé bez předsudků. Všichni jsme jednou byli Alicí a Victorem. Miluji kino, protože mi ukazuje věci, které jsem dosud neviděla, a dává mi touhu žít.

 

PŘED KAMEROU

 

Rozhovor s Alice Taglioni (Alice)

 

Co Vás přimělo přijmout roli v tomto filmu?

 

Před třemi lety mi Sophie Lellouche napsala, že se jí líbí má práce a má energie. Tento prostý dopis mi dodal chuť s ní pracovat. Bylo to příjemné setkání. Jakmile jsem si přečetla scénář, okamžitě jsem tuto krásnou roli přijala. Svěžest a naivita Alice – v dobrém slova smyslu – a její vývoj od první do poslední stránky mne zcela svedly. Navíc jsem si dosud nezahrála v romantické komedii a líbí se mi její nádech.

 

Můžeš nám něco říci o postavě Alice?

 

Alice je mladá žena – živelná a veselá, a má velmi blízko ke své rodině. Je trochu nevyspělá a nežije příliš realitou. Má stále jakýsi dětský pohled na svět, žije ve fantazii a snu, i když už je dospělá. V příběhu projde skutečným vývojem, cestou, což se mi velmi líbilo. Již od dětství Alice doslova hltá filmy Woodyho Allena a netrpělivě očekává každé další jeho dílo. Ona bere za svůj určitý druh filozofie, který jí pomáhá žít a rozhodovat se. Woody Allen je takový její průvodce, ale právě díky jeho humoru a náhledu, který má na lidské vztahy, umožňuje Alici porozumět psychologii života, její rodiny a jejích setkání. On je velkou součástí filmu.

Alice tráví spoustu času tím, že se stará o lidi kolem sebe…

Je to lékárnice, stará se o své klienty stejně jako o nádoby s léky. Chce štěstí druhých tak moc, že zapomíná sama na sebe. Vždy se snaží porozumět a pomoci lidem kolem sebe a je ráda, když jsou oni šťastní. Ona spíše žije v idejích a fantazii než v realitě. Vidí kolem sebe spoustu krásných věcí, ale také šokujících faktů. Její bezúhonnost jí brání se pustit do jakýchkoliv nesnází. Její emocionální poctivost je překážkou v jejím osobním vývoji. Občas začne odjinud, objeví se zklamání a nebere v potaz mnohá rizika, neboť věří v úspěch. Pak je však konfrontována svým protikladem, Victorem. Sophie Lellouche řekla, že Alice je „optimistický nešťastník“ a Victor je „pesimistický šťastlivec“. Působí tak jeden na druhého.

 

Jak byste popsala Alicinu rodinu?

 

Je to velká rodina, která však, stejně jako všechny rodiny po celém světě, určité věci vidět nechce. V této rodině hodně dbají na zásady vzdělání a na kulturu, určité problémy, které by mohly být vyřešeny, jsou často popírány: alkoholismus matky, skutečnost, že sestra není šťastná, nevyzrálost té nejmladší… Ačkoliv patří mezi moderní věřící, tato rodina je uzavřena v jakémsi společenském a náboženském rozpoložení. Řada lidí se může ocitnout v této situaci, v rodinném stavu, kde je atmosféra velmi napjatá, i když se snažíte chovat, jakoby se nic nestalo. Ve chvíli, kdy všechny tyto problémy vyplavou na povrch, to začíná být zajímavé.

 

Jak jste reagovala na to, že se Vaše postava jmenuje stejně jako Vy?

 

Všichni se na tuto věc ptají. ALICE je název filmu Woodyho Allena, ale může tu být i řada dalších vysvětlení. Z mé strany jde o naprosto dokonalé oddělení role od mé osoby. V každém filmu máte jiné jméno. To, že postava, kterou hraji, má stejné jméno jako já, nemá pro mne žádný význam. Je to postava jako každá jiná.

 

I když je to romantická komedie se zamilovaným párem, žádný z nich není úplný romantik…

Tyto postavy neobjevují život, oni už jeho určitou část mají za sebou. Oba začínají chápat, kým jsou a co v životě nechtějí. Alice proplouvá trochu dětským vesmírem, ve kterém je stále ve světě dospělých. Ona se vymaňuje ze své rodiny, od své sestry, která je jejím vzorem a idolem, z tradic jejich náboženství a od samého Woodyho Allena. Setkání Alice s Victorem je zvláštní, protože nejsou okouzleni jeden druhým; začínají tím, že se vzájemně poznávají a postupně si uvědomují hlubokou podstatu toho druhého.

Dialogy jsou skutečným duelem. Obě postavy jsou skutečné osobnosti a Alice neponechává nic náhodě…

Ve filmu se hodně mluví, ale jsou to živé debaty a nejedná se o spory. Alice a Victor se vzájemně zkoušejí. Ona je skutečně energická a spontánní, zatímco Victor je velmi logický a klade správná slova ve správný čas. Nezdá se, že by byli stvořeni jeden pro druhého – zvláště pak Alice. V důsledku toho ho ona vůbec nesvádí, nejedná s ním v rukavičkách. To je jedna z věcí, které se mi na této postavě líbily. Každopádně nemám ráda, když mě někdo svádí. Neřekla bych, že vypadá jako já, ale chtěla jsem interpretovat její energii, upřímnost a svobodu.

 

Jak se Vám hrálo s Patrickem Bruelem?

 

Patrickovu práci znám již dlouhá léta a jsem opravdu ráda, že přijal tuto roli, tak odlišnou od toho,jak je jako herec vnímán. Jeho postava je nečekaná, ale velmi dobře se k němu hodila. Hraní s ním je jednoduché, snadné, jasné a vím, že mě nepřekvapí. Máme společnou zálibu v hudbě, tempu, rytmu a… pokeru. Ale jsme odlišní muzikanti. Patrick hrál sám, když já jsem studovala dvacet let hru na klavír. Také máme společnou zálibu v komediích. Je to žánr, ve kterém jsem si několikrát zahrála a který skutečně oceňuji, protože v něm dominuje především rytmus a hudba, které mě provází již od dětství. Najednou to bylo, jako bychom byli skutečné duo, naladěni na stejnou vlnovou délku, stejné tempo a snadno jsme se sladili. V hraní jsme neměli žádné překážky, Sophie napsala skvělý scénář a pro nás byla radost ho interpretovat.

 

Film skýtá spoustu scén typických pro romantickou komedii. Čekala jste něco konkrétního?

 

Ten film je vlastně plný překvapivých situací. Ačkoliv ty nejvtipnější scény není vždy zábavné hrát, počítala jsem s tím, že vtipné budou rodinné scény a „vloupání“ mi přišlo skutečně zábavné. Na natáčení jsem byla skutečně šťastná, neboť tento film přináší divákům světlo a štěstí. Přináší cosi osvěžujícího, jednoduchého a upřímného, je to takový malý obraz Sophie a jejích postav.

 

Čím se tento snímek liší o jiných komedií?

 

Postavy nejsou žádní dvacátníci, ale již si něco prožily. Nicméně, i když to není jejich prioritou, každý má zájem najít lásku a založit rodinu. Navzdory svému přesvědčení najdou lásku, aniž by ji sami hledali. Film nemá klasickou strukturu romantické komedie. Pokaždé vše, čím se Victor pokusí svést tuto dívku, se mu odráží ve tváři. Nicméně odrazy, které mu ona vrací, jsou stopami pro lepší přístup. Je-li Alice zcela lhostejná, nedává mu žádné indicie. Panuje mezi nimi hra na kočku a myš. Pak do děje vkročí jiný muž, svůdník a playboy, který se Alici líbí a představuje po Victora nebezpečí.

 

Jaké bylo natáčení?

 

Natáčení bylo veselé a temperamentní. Bylo skutečným potěšením hrát s Patrickem, ale stejně tak i scény s dalšími partnery. Film je hlavně o lidských vztazích, což koresponduje jak se Sophií, tak i se mnou. Vše bylo plynulé. Sophie nastavila tón a my ho udržovali po celou dobu natáčení. To je důvod, proč je důležité mít vedle sebe dirigenta. Ona měla tolik slušnosti, aby si ohlídala své problémy a svoje pochybnosti. Je talentovanou režisérkou. Ví, jak vést herce, respektuje je, stejně jako celý tým. Přála bych všem hercům, aby s ní pracovali.

 

Natáčení začínalo s Woody Allenem a Patrickem Bruelem. Jaká byla Vaše reakce?

 

Moci být na place s Woody Allenem a hrát s ním – to byl skutečný zážitek. Hrála jsem s ním jen krátce, ale je to skutečně nezapomenutelná zkušenost. Nebyla jsem tím ohromena, ale byla jsem ráda za jeho přítomnost – za Sophii, za nás všechny a za celý film. Všichni jsme byli šťastní a filmování začalo slibně.

 

Když ses pak podívala na film, objevila jsi něco, co jsi při natáčení nečekala?

 

Nejprve jsem byla zaujata svěžestí postav, jejich elánem. Jsem ráda, že film vykresluje tuto energii a sympatie, které jsem ve scénáři našla. Ačkoliv nejsou otec a dcera na plátně tak často spolu, jejich vztah je pěkný a pomáhá nám hodně porozumět spoustě věcí mezi Alicí a její sestrou. Hrát s Michelem Aumontem byla radost. Marine Delterme je také velmi dojemná. A pak mě film potěšil vizuálně, Sophiino nastavení scény spojené s kamerou Laurenta Machuela je kouzelné, což je u komedie poměrně vzácné.

 

Víte již dnes, kam se ve Vaší profesní dráze zařazuje tato role?

 

Tato role mne vrátila zpět ke komedii, kterou jsem v poslední době trochu zanedbávala, a připomněla mi, jak tento žánr miluji. Zbožňuji natáčení filmů. Neberu se příliš vážně – tak často, jak to jen jde, doufám. Byly to krásné chvíle plné práce, vztahů s druhými lidmi a objevení ženy, jakou je Sophie. Z filmu mám dobrý pocit, byla to pro mne lehká práce.

 

Rozhovor s Patrickem Bruelem (Victor)

 

Mohl byste nám něco říci o Vaší filmové postavě?

 

Victor je člověk, který si pevně stojí za svým přesvědčením. Ani kvůli svádění nechtěl dělat ústupky. On je osobnost, která mi je celkem cizí, ale se kterou jsem se rád setkal.

 

Co Vás přivedlo k tomuto projektu?

 

Zejména jsem byl okouzlen entusiasmem a touhou Sophie Lellouche. Byl jsem dojat příběhem, který chtěla vyprávět, a spojením mezi romantickou komedií a duchem Woodyho Allena. Je to vystavěno s velkou jemností a třešinkou na dortu, resp. na natáčení bylo setkání s Woody Allenem.

 

Postavy ve filmu příliš nekorespondují se žánrem romantické komedie. Jsou více zkušené, promyšlené, méně nevinné. K dispozici je také spousta ironie…

Základem komedie je překvapit. To, co se děje ve filmu, nečekáme. Oni se navzájem neokouzlí konvenčními způsoby. Při kontaktu s druhým se teprve postupně odkrývají.

 

Díky čemu se Alice a Victor sblíží?

 

Navzdory jejich zjevným rozdílům mají Alice a Victor jedno společné: svoji integritu. Oni se navzájem potřebují, aniž by to tušili, a toto setkání je jako když se protnou dvě samostatné cesty.

 

Jak se Vám pracovalo v páru s Alicí Taglioni?

 

Hezká komplicita. Během natáčení máte možnost objevovat lidi takové, jací jsou. Já objevil její kouzlo a energičnost. Byl jsem šťastný, že jsem mohl poznat tak krásnou osobu.

Duch Woodyho Allena je ve filmu hodně přítomen. Je jakýmsi duchovním průvodcem Alice, zatímco Vaše postava ho nezná…

 

Postava Alice často nachází odpovědi v citátech Woodyho Allena, zatímco Victor tento „svět“ nezná. V dané chvíli je nutné, aby Alice překročila tuto podivnou filozofii, a moje postava jí pomůže vystoupit z této virtuální reality, za což mu ona bude vděčná. Victor se jí ptá, jestli chce zůstat ve světě Woodyho Allena, stejně jako v Purpurové růži z Káhiry, odejít z obrazovky a žít skutečný život.

 

Sophie Lellouche napsala a režírovala tento film. Co si o ní myslíte?

 

Sophie je nadšená a přesvědčivá. Bylo mi potěšením být součástí jejího prvního filmového dobrodružství. Ona je otevřená změnám, návrhům, od těch nejjednodušších po ty nejsložitější. Chtěli jsme něco nabídnout, pomoci, ale dávali jsme pozor, abychom neztratili tu silnou energii a křehkost prvního filmu.

 

PRODUKCE

 

Philippe Rousselet založil v roce 1994 společnost Les Films de la Suane a v roce 2010 společnost Vendôme Production. Tyto dvě společnosti se zabývají produkcí francouzských filmů.