Exkluzivní rozhovor: Jiří Strach

Rozhovor zůstal ve stejné podobě, jak jsem ho tehdy vedl. Ještě dodejme, že s režisérem se znám o trochu více, než kupříkladu se scenáristou Markem Epsteinem (rozhovor bude následovat), takže proto to tykání.

FDB: Hlavní role si ve tvém novém filmu zahráli Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý. Jak se režírují takovéto legendy české kinematografie?
Jiří Strach: Skvěle a obtížně zároveň. Skvělé je to, že oba jsou stále skvělí herci, kteří dávají ty věci na první dobrou, a když to chcete jinak, zahrají vám to tisíckrát jinak, přesně jak režisér chce. Obtížné je to, že oba prošli rukama tolika skvělých režisérů - Kachyňou počínaje a nevím kým konče - mají o mnoho víc zkušeností a občas máte pocit, že jste proti nim úplný amatér. Do jisté míry režiséra logicky limituje i jejich věk. Mají svůj natáčecí biorytmus, jiný, než si navykla dnešní doba. Mají ten starý (ale krásný!) barrandovský biorytmus, kdy se točily filmy padesát dní, byl čas na zkoušení, na historky, na ranní kafe a cigáro, než se vůbec šli herci nalíčit. Chtěl jsem jim dopřát tuhle radost z placu, který pamatují a na který jsou zvyklí. Vždyť kolikrát ještě budou mít vůbec chuť se zase na ten plac postavit? Natáčecí dny ale nejsou nafukovací, a pakliže ten čas necháte jim, musíte ho vzít někde jinde. Třeba svému režijnímu exhibování.

FDB: Na Vrásky z lásky se poměrně složitě sháněly peníze. Čím si myslíš, že to bylo?
Jiří Strach: Myslím, že to vypovídá o dnešní době, která se vlastně na stáří nechce koukat. Zavírá před ním oči a snaží se tvářit, že neexistuje. „Marketéři“ soukromých firem nejsou blbí - proč by spojovali své báječné značky s něčím, co odporuje modernímu trendy kultu mládí? Ten jim prodává, a ne téma stáří, ne dva osmdesátiletí lidé, byť legendární a navýsost talentovaní. Bohužel, dnes je to hlavně byznys. Málokdo z šéfů firem má ducha filantropie. Všichni na to koukají jen skrz peníze a přemýšlejí, co jim to přinese a jak se jim to vrátí.

FDB: Navíc jste museli natáčet poměrně rychle. Kolik bylo natáčecích dní?
Jiří Strach: Natáčecích dní bylo 26. Ale nestěžuju si, na televizních filmech jich bývá ještě méně. To člověka naučí rozhodovat se rychle a ideálně proporčně pracovat s přiděleným časem.

FDB: Sám jsi film i koprodukoval. Jaký byl rozpočet?
Jiří Strach: Můj koprodukční vklad byl pouze ten, že jsem si z rozpočtu filmu nevzal žádný honorář. Udělal jsem si vlastně takový happening, film pro svou radost a pro ně dva. Rozpočet byl něco kolem 24 milionů, ale nevím to přesně. Producentovi Boučkovi jsem faktury nekontroloval a je mi to dost jedno. Jen jsem chtěl, aby ten film byl o pár korun mého případného honoráře bohatší, aby to plátno nenudilo přílišnou „ošizeností“ a chudobou. Mám tam nějaká procenta, jestli lidé do kina přijdou. Možná, že za svou práci uvidím také nějakou korunu. Ale když ne, mrzet mě to nebude. Vrásky z lásky byla srdeční záležitost.

FDB: Tohle je tvůj první film, u kterého bylo od začátku jasné, že půjde do kin, protože Anděl Páně měl původně být také jen televizní. Přistupoval jsi proto k Vráskám z lásky s tímhle vědomím nějak jinak?
Jiří Strach: Ne. Já se ke každému filmu snažím přistupovat maximálně soustředěně a zodpovědně. U bijáku do kin samozřejmě řemeslně víte, že si musíte dávat větší pozor na detaily, drobnosti ... Ty člověk v televizi přehlédne, ale na plátně se každá maličkost zvětší na dva krát dva metry. Ale jinak každý scénář si  sám řekne o to, jak má být vyprávěn, je jedno, jestli je pro kina nebo televizi. V obou médiích musíte správně trefit poetiku, rytmus, humor, timing, dostat z herců nejlepší možný výkon, usilovat o co nejhezčí kameru ... Ani v televizi, ani v bijáku nesmíte začít lascivně podlézat diváckému vkusu, návštěvnosti či sledovanosti, či nějakým módním filmařským výstřelkům. Jediný rozdíl je v rozpočtu, který je o něco málo větší. Představte si, že dostanete namočený hadr a vaší povinností je vyždímat z něj každou kapku. U filmu v tom hadru bývá o trochu víc vody, v televizi méně. Občas závidím těm hollywoodským hadrům, ze kterých mají co ždímat.

FDB: Diváci tě znají i jako herce. Neláká tě znova si stoupnout před kameru? Naposledy jsi měl tuším pěkné cameo ve frontě na poště v seriálu Poste Restante. A myslím, že ve Vráskách z lásky se přímo nabízela role režiséra na konkurzu, nebo možná ještě lépe role toho asistenta, kterou hrál jeden z tvých studentů. Podle mého názoru by to bývalo bylo docela vtipné, když už jsi obsadil i skutečného producenta filmu …
Jiří Strach: Bohdalku napadlo, že bych si toho režiséra měl střihnout sám. Ale byla to jedna z nejtěžších scén filmu a já ji nechtěl pokazit svým blbnutím, svou „rozsoustředěností“, rozpolceností, kdy budu lítat před kameru zase za ni. Radim režiséra zahrál skvěle, nejenže je vynikající režisér, ale i herec. Navíc já nemám tyhle sebestředné sklony. Přesto jsem se do Vrásek „herecky” prolnul - jsem ten hlas z vysílačky, co odpovídá Taclíkovi v kamionu. Byla to jen nahrávka z placu pro kontaktní zvuk, o které jsem se domníval, že ji pak někdo přepostsynchronuje. Ale pak přišel zvukař Radim Hladík, že mu to tam funguje, a že to tam nechá.

FDB: Spolupracoval jsi i na scénáři?
Jiří Strach: Samozřejmě, že jsme se na to s Markem scházeli. Říkal jsem mu své nápady, některé akceptoval, jindy mi s dramaturgem Jardou Sedláčkem vyargumentovali, že se pletu, a že je jejich názor lepší ... Prostě klasická tvůrčí spolupráce, jak má být. Výsledný text je čistě z pera (či klávesnice) Marka Epsteina. Nijak se nepovažuji za spoluscenáristu.

FDB: Existují i nějaké vystřižené scény, které se objeví třeba až v bonusech na DVD?
Jiří Strach: Moc jich není. Jsou asi dvě nebo tři. V šestadvaceti natáčecích dnech musíte točit věci, o kterých jste přesvědčen, že je potřebujete, a těm se věnovat do maxima. Nemáte prostor “hrát si”, blbnout s kamerou a odsouvat rozhodování do střižny. A mě to vlastně baví, vidět ten film předem než padne první klapka, vědět, jak to chci a proč. Bylo by mi líto i té energie celého štábu, kterou bych plýtval na točení nesmyslů, o kterých se dá předem odhadnout, že střižnu ani náznakem nepřežijí. Myslím, že tímhle sám sebe zařazuji mezi režiséry, o kterých se říká, že na place vědí, co chtějí. A mezi těmi jsem rád.

FDB: Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by si natočil film podle vlastního scénáře?
Jiří Strach: Zatím si na to netroufám. Ale možná první bude Jan Hus, po kterém toužím. K tomu člověk musí nastudovat mraky odborné literatury a neumím si představit, že by se s tím nějaký scenárista chtěl mořit. Pakliže budu někdy scenárista, tak jen z nouze. Nejsem ten “autorský” typ, co má potřebu se vyjadřovat k dnešku. Ta naše současná realita mi obecně přijde tak hloupá a trapná, že nejlepší postoj, jaký k ní můžu zaujmout je, že k ní žádný postoj nezaujmu. Že o ní prostě nebudu točit.

FDB: Máš ve Vráskách z lásky nějakou oblíbenou scénu?
Jiří Strach: Mám. Je to ta, jak si Jiřina Jirásková sedne k Bohdalové na postel. Je to jeden záběr, celek, „staťák“. Ale je v tom všechno. A pak mám rád tu “balkónovku” v ateliérech na Barrandově, kdy Radek stojí dole a Jiřina nahoře na zasvětlovací lávce. Jen to nejsou Romeo a Julie, mladí a krásní, ale věkem zlomení a v duši uplakaní ... A proto možná v soucitu ještě krásnější. Obecně, i ve filmech kolegů, miluju ponejvíce scény, které vyjevují sílu lidskosti jako hodnotu, o kterou má smysl neustále usilovat.

FDB: Do role syna Radoslava Brzobohatého jsi obsadil Ivana Trojana, tak jako v BrainStormu. Tam jsi ale původně pro tuto roli chtěl Karla Rodena, který vycouval kvůli jiné nabídce. Ale myslím, že toho nakonec určitě nelituješ. Přemýšlel jsi pro roli syna ve Vráskách z lásky i o jiných hercích, nebo se ti to v BrainStormu natolik osvědčilo, že „znovuobsazení“ Ivana Trojana bylo od začátku jasná věc?
Jiří Strach: O Trojanovi jsem od začátku neměl pochyby. Snad nejvíce jsem uvažoval o obsazení vrchní sestry, aby v tom byla ta přísnost i něha zároveň. Až mi najednou v hlavě blýskla tvář Táňi Medvecké. A já poskočil radostí! Některé dobré nápady zkrátka člověka nenapadnou hned.

FDB: A jak to bylo u jiných rolí, které jsou také hvězdně obsazené? Kývli na nabídku všichni, které jsi chtěl?
Jiří Strach: Ano. Nejlépe to vyjádřila Aňa: „Byl to jen štěk, ale kdo by si vedle těch dvou hvězd nechtěl štěknout, že jo?” Všichni herci do toho šli s velkou chutí a obdivuhodnou pokorou, prostě chtěli být u tohohle „finále Ligy mistrů“.

FDB: Za první víkend vidělo film 12 528 diváků. Byl jsi tímto číslem spokojený?
Jiří Strach: Který režisér by si nepřál, aby právě na jeho film stáli lidé fronty, že jo? Už na tiskovce jsem říkal, že se bojím, jestli nevidím plné kino naposledy. Když točíte film o stáří a víte, že do kina chodí ponejvíce mladí lidé ve věku 15-30 let, musí člověk realisticky počítat s tím, že dají přednost Prcičkám či něčemu podobně zábavnému. Kupříkladu Babí léto startovalo s návštěvností 3 tisíce. A vidíte, dnes ten film všichni milují. I proto, že zafixoval pro věčnost skvělé herectví Stellinky a Bródi. Na Anděla Páně mi přišlo za první víkend 15 tisíc, skoro všichni o tom psali, jaká to je laciná, televizní, blbá a nevtipná pohádka - a po pár letech patří k tradičnímu vánočnímu programu s neuvěřitelnou sledovaností. Některé filmy musí prostě uzrát.

FDB: Na závěrečné dvě otázky trochu odbočíme. Který jiný český a který zahraniční film tě v poslední době nejvíce zaujal?
Jiří Strach: Mě velmi baví upřímnost Bohdana Slámy. Jeho Čtyři slunce považuji za pozoruhodný počin, i když mé duši příliš teskný. A z těch cizích třeba Králova řeč. Takové filmy miluju. Nesou v sobě lidskost, nejsou to žádné formální módní hříčky, kterým tleskají různí pseudointelektuálové.

FDB: Chystáš už nějaký další film?
Jiří Strach: Mám několik nápadů. Škoda, že některé si člověk musí sám v hlavě zcenzurovat, protože ví, že na ně nikdy nesežene peníze.