Kategorie: Press
Press: Otázky, odpovědi a Kiarostamí
Autor: administrator -
Hradiště bude letos vystaveno deseti počinů tohoto pána: Zkušenost (1973), Cestovatel (1974), Kde je dům mého přítele? (1987), Život jde dál (1992), Pod olivovníky (1994), Chuť třešní (1997), Vítr nás odvane (1999), Deset (2002), Věrná kopie (2010) a Like Someone In Love (2012). Tomu se říká mnoho otázek.
Skutečným filmozpytcům mezi námi ovšem LFŠ nabídne lahůdku v podobě sekce zvané F jako Pravda, v jejímž rámci nabere termín “manipulace divákem” zcela nových rozměrů. Filmy, pořízené při samotném úsvitu kinematografie (kupříkladu různé verze “příjezdu vlaku do -saďte si sami") si tu podají ruku s mistry typu Godarda či či rovnou se zcela čerstvými novinkami.
Welles, Zelenka, Klusák, Haneke... Kiarostamí? A co na to delegace Polskiego filmu?
Veliký úspěch, sklizený loňskou retrospektivou thajského mága Apichatponga Weerasethakula, se letos velmi pravděpodobně dočká repete. Do Hradiště se totiž chystá kamarád a svým způsobem tvůrčí spřízněnec zmíněného pána, Srílančan Vimukthi Jayasundara. Držitel Zlaté kamery z Cannes - získal ji za svůj celovečerní debut Opuštěná země (2005) - patří mezi vskutku unikátní vizuální vypravěče: Většina jeho dosavadní tvorby se zabývá dlouhou (šestadvacet roků!) a krutou občanskou válkou, která jeho domovinou začala zmítat když bylo Jayasundarovi pouhých šest let. Navzdory tomu jsou ale jeho snímky... inu, krásné. Kromě Opuštěné země obsahuje jeho retrospektiva i magickou hru na relativno Mezi dvěma světy (2009), mysteriózní Houby (2011) plus středometrážní dvojici Země ticha (2001) a Prázdný pro lásku (2002).
Ovšem nejen exotikou živ je divák. Mnohem blíž to budou do Hradiště mít dva zástupci letos tak všudypřítomné kinematografie maďarské. Vlastní retrospektivy se dočká bravurní malíř atmosféry Bence Fliegauf, jehož nejnovější počin Je to jen vítr (2012), zachycující jednodenní výsek života romské rodiny v čase nechutných neonacistických útoků, získal na berlínském festivalu Stříbrného medvěda. Společného taxíka si s ním pak může vzít nejpřednější z maďarských animátorů Marcell Jankovics, jenž přijede uvést především svůj neuvěřitelný (přinejmenším do chvíle, než jej spatříte) stošedesátiminutový opus Tragédie člověka (2011), na kterém průběžně pracoval třiadvacet let!
A tím zdaleka nekončíme. Vskutku důstojnou reprezentantku budou mít na Slovácku naši severní sousedé. Agnieszka Hollandová sice nedorazí osobně, nicméně její filmy budou jako obvykle hovořit za vše. Možná ovšem trochu jinak, než jsme zvyklí. S výjimkou novinky V temnotě (2011) se totiž dočkáme především jejích raných kousků. Budou jimi: Nedělňátka (1976), Konkurs na život (1976), Něco za něco (1977), Provniční herci (1978), Bez umrtvení (1978), Horečka (1980), Osamělá žena (1981), Evropa, Evropa (1990) a k tomu ještě dva kousky střední metráže - Večer u Abdona (1975) a Hřích Boha (1969), natočený jako její absolvenský film na pražské FAMU.
Jako obvykle si tedy budeme moci zacestovat po celé zeměkouli a napříč časem k tomu. Stačí jen přijet do Hradiště.
Přednáška Jiřího Flígla Blaxploitation jako spása i kletba aneb Jak černošské filmy zachránily bílý Hollywood měla od první ukázky grády, které lze psaným slovem zprostředkovat jen velmi těžko. Kdo ji minul, tomu nezbyde, než chodit do kina. Snad tedy jen špetku faktů: Tyto filmy o černoších točené pro černošské publikum podle Flígla „představují alternativní kulturu, trochu ve stylu tehdejšího radikálního hnutí Černí panteři, které chtělo mít separátní černošský stát. Důležitým faktem byl historický kontext - v sedmdesátých letech vrcholilo úsilí o dosažení rovnoprávnosti a po zastřelení Martina Luthera Kinga se pacifismus změnil v radikální aktivismus.“
Tomu tedy odpovídal i rázný styl mnoha těchto bijáků, přitom ale nešlo jen o emancipaci. „Filmy jsou především obchod. Hlavním důvodem tedy bylo, že na konci šedesátých let studia opět čelila krizi. Úbytek publika byl tentokrát daný tím, že se mnoho bělochů stěhovalo na předměstí, daleko od stojících kin. Studia najednou potřebovala něco, co by generovalo zaručený zisk a nestálo moc peněz.“ Mnoho snímků přitom vlastně napsali bílí scenáristé a natočili bílí režiséři.
Filmy jako Shaft skóruje (1972), Foxy Brownová (1974) či ještě obskurnějších kousků jako Blacula (1972) přitom byly v kurzu sotva od začátku do poloviny sedmdesátých let, pak se studia přimkla více k dodnes legendárním filmům takzvaného Nového Hollywoodu od tvůrců jako byli Coppola, Lucas nebo Spielberg. V Hradišti ale jako by jejich zlatá éra na pár dní vstala z mrtvých.
Svůj první celovečerní film Opuštěná země (2005) uvedl při podvečeru v Espace Dorleans srílanský objev Vimukthi Jayasundara. Po skončení přišel čas dotazů z publika, které se nemohly netýkat především faktu, že diváci právě viděli netradiční portrét režisérovy domoviny, tehdy zmítané občanskou válkou. „Scénář jsem napsal v Paříži, odkud také přišla velká část peněz - protože v Cannes měly úspěch dva mé starší krátké filmy,“ pravil sympatický chlapík, jehož jméno už se naučilo bezchybně vyslovovat překvapivé množství lidí. „Když jsme točili, znovu panoval klid zbraní, ale při premiéře v roce 2005 už se zase bojovalo. Atmosféra tedy byla úplně jiná a mnoho novinářů mě začalo obviňovat z podpory rebelů nebo vymýšlet, že je to nějaká západní konspirace. Na to jsem mohl říkat jen, že je to pouze film.“ Přesto se ale na plátnech ohřál sotva dva týdny: „Kina se bála útoků a stáhla jej. I mně přišly různé výhrůžky, takže jsem odešel žít do Francie a vrátil se až v roce 2008, když jsem tušil, že se už blíží definitivní mír a že budu moci pracovat na svém dalším filmu.“ Výsledek, nesoucí název Mezi dvěma světy (2009), uvidíme ve středu a ve čtvrtek.
Debatovalo se třeba i v Klubu kultury, kde Maďar Bence Fliegauf uvedl svůj debut Houština (2003), při jehož sledování mnoho diváků napadala slova jako „hypnotické“, „nervní“, „bizarně legrační“ či „WTF“. Autor jej natočil na základě sbírky povídek, které napsal podle osudů svých kamarádů. Ti nakonec v mnoha případech de facto hrají sami sebe (před kamerou nestál jediný profesionální herec) - od mozkového chirurga po kadeřnici: „Pozoroval jsem je a ty povídky jsem psal tak, jak oni mluví. Pak jsem dva roky přemýšlel, jak z nich udělat film,“ řekl Fliegauf. Pár slov měl i ke své práci obecně: „Filmy o přírodě a o zvířatech jsou moc zajímavé. A i na ty moje se lze dívat tak, že vyprávějí o lidech coby o zvířatech. Ne ale v tom primitivním slova smyslu, spíš že se na ně díváme jako na pozorované objekty.“ Pozorujme tedy dál, Bence s námi ještě nějaký čas zůstane.
A co dál?
PONDĚLNÍ ODPOLEDNE
Kdo ještě nezakusil žádnou z dohudbených němých grotesek Harolda Lloyda, tomu lze vřele doporučit komedii On, hrdina dne (1927), kterou ve 14:30 doprovodí z pódia Hvězdy sestava Ještě jsme se nerozhodli. O půl hodiny později proběhne v Café Portal vernisáž fotografií Karla Cudlína Vzpomínka na Václava Havla. Britskou klasiku z nejklasičtějších si budeme moci doplnit při páte ve Hvězdě páně Leanovým příběhem nenaplněné lásky Pouto nejsilnější (1945).
Kdo bude mít chuť na něco mladšího a tuzemštějšího, může vyrazit třeba na Lásku v hrobě (17:30, Espace Dorleans), kterou přiveze David Vondráček, nebo o půl deváté do Hvězdy, kam pánové Vladimír Michálek a Marek Epstein doručí Posla (2012). Prošvihnete-li jeho začátek, budete si moci o hodinu později zaskočit jen o kousek vedle na LFŠ Music Stage poslechnout Midi Lidi nebo se vypravit o něco dál a na Masarykově náměstí spatřit neprávem pozapomenuté Ztracence (1956). Dá se v nich mnohé najít.
ÚTERÝ
Jít na půlnoční film v devět ráno je značně neortodoxním tahem, nicméně ranní ptáčata (nebo celonoční tažci) by Foxy Brownovou (1974) mohli docenit i tak. Z čistě filmových událostí celého dne dál určitě nelze nedoporučit třeba legendární, letos čtyřicítku slavící slovenské Slnko v sieti (17:00, Hvězda), zcela nový Polski film (17:30, Klub kultury), další z klasických pecek Davida Leana Doktor Živago (1965, v šest ve Sportovní hale) nebo bravurní Kaurismäkiho Bohémský život (1992), který prožije Hvězda půl hodiny před půlnocí.
Skutečnými lahůdkami ale budou akce, jichž se zůčastní mnoho nových, čerstvě dorazivších hostů. Maďarský pámbu István Szabó uvede ve tři v Klubu kultury Otce (1966) i s rodinkou dvou kraťasů Sen o domě (1972) a Mapa města (1977). Ve stejný čas podpoří Lovcem (2011) Bakur Bakuradze letošní přehlídku současného ruského filmu, jejímž (přinejmenším dnešním) vrcholem ovšem bude mezinárodní premiéra surrealisticko-lyrické komedie Atomový Ivan, jíž doprovodí delegace ve složení Vasilij Barchatov, Viktoria Gromik a Grigorij Dobrygin – přijďme je uvítat o půl deváté do Hvězdy. A ve 21:30 se s námi nejslavnější filmový Íránec Abbás Kiarostamí začne dělit o svou Zkušenost (1973).
Snažit se ale budou i domácí. Ve 13:30 si v Redutě 2 Vít Klusák, Jakub Marek a David Čeněk zadebatují na téma F jako Pravda. Jak moc asi budou lhát? O půl třetí pak uvede Petr Koura v Redutě 1 zajímavou dvojprojekci tvořenou britskou propagandou Tichá ves (1943), zasazující tragédii Lidic do malé velšské vesničky, následovanou skutečnými dokumentárními záběry z vypálení vesnice, pořízenými svého času fašisty. A z nefilmového hlediska nelze nezmínit, že jedním z hudebních vrcholů celého týdne jistě bude vystoupení Ivy Bittové (21:30, LFŠ Music Stage Mír).
Pro 38. LFŠ, Ondřej Vosmik
Skutečným filmozpytcům mezi námi ovšem LFŠ nabídne lahůdku v podobě sekce zvané F jako Pravda, v jejímž rámci nabere termín “manipulace divákem” zcela nových rozměrů. Filmy, pořízené při samotném úsvitu kinematografie (kupříkladu různé verze “příjezdu vlaku do -saďte si sami") si tu podají ruku s mistry typu Godarda či či rovnou se zcela čerstvými novinkami.
Welles, Zelenka, Klusák, Haneke... Kiarostamí? A co na to delegace Polskiego filmu?
Veliký úspěch, sklizený loňskou retrospektivou thajského mága Apichatponga Weerasethakula, se letos velmi pravděpodobně dočká repete. Do Hradiště se totiž chystá kamarád a svým způsobem tvůrčí spřízněnec zmíněného pána, Srílančan Vimukthi Jayasundara. Držitel Zlaté kamery z Cannes - získal ji za svůj celovečerní debut Opuštěná země (2005) - patří mezi vskutku unikátní vizuální vypravěče: Většina jeho dosavadní tvorby se zabývá dlouhou (šestadvacet roků!) a krutou občanskou válkou, která jeho domovinou začala zmítat když bylo Jayasundarovi pouhých šest let. Navzdory tomu jsou ale jeho snímky... inu, krásné. Kromě Opuštěné země obsahuje jeho retrospektiva i magickou hru na relativno Mezi dvěma světy (2009), mysteriózní Houby (2011) plus středometrážní dvojici Země ticha (2001) a Prázdný pro lásku (2002).
Ovšem nejen exotikou živ je divák. Mnohem blíž to budou do Hradiště mít dva zástupci letos tak všudypřítomné kinematografie maďarské. Vlastní retrospektivy se dočká bravurní malíř atmosféry Bence Fliegauf, jehož nejnovější počin Je to jen vítr (2012), zachycující jednodenní výsek života romské rodiny v čase nechutných neonacistických útoků, získal na berlínském festivalu Stříbrného medvěda. Společného taxíka si s ním pak může vzít nejpřednější z maďarských animátorů Marcell Jankovics, jenž přijede uvést především svůj neuvěřitelný (přinejmenším do chvíle, než jej spatříte) stošedesátiminutový opus Tragédie člověka (2011), na kterém průběžně pracoval třiadvacet let!
A tím zdaleka nekončíme. Vskutku důstojnou reprezentantku budou mít na Slovácku naši severní sousedé. Agnieszka Hollandová sice nedorazí osobně, nicméně její filmy budou jako obvykle hovořit za vše. Možná ovšem trochu jinak, než jsme zvyklí. S výjimkou novinky V temnotě (2011) se totiž dočkáme především jejích raných kousků. Budou jimi: Nedělňátka (1976), Konkurs na život (1976), Něco za něco (1977), Provniční herci (1978), Bez umrtvení (1978), Horečka (1980), Osamělá žena (1981), Evropa, Evropa (1990) a k tomu ještě dva kousky střední metráže - Večer u Abdona (1975) a Hřích Boha (1969), natočený jako její absolvenský film na pražské FAMU.
Jako obvykle si tedy budeme moci zacestovat po celé zeměkouli a napříč časem k tomu. Stačí jen přijet do Hradiště.
Přednáška Jiřího Flígla Blaxploitation jako spása i kletba aneb Jak černošské filmy zachránily bílý Hollywood měla od první ukázky grády, které lze psaným slovem zprostředkovat jen velmi těžko. Kdo ji minul, tomu nezbyde, než chodit do kina. Snad tedy jen špetku faktů: Tyto filmy o černoších točené pro černošské publikum podle Flígla „představují alternativní kulturu, trochu ve stylu tehdejšího radikálního hnutí Černí panteři, které chtělo mít separátní černošský stát. Důležitým faktem byl historický kontext - v sedmdesátých letech vrcholilo úsilí o dosažení rovnoprávnosti a po zastřelení Martina Luthera Kinga se pacifismus změnil v radikální aktivismus.“
Tomu tedy odpovídal i rázný styl mnoha těchto bijáků, přitom ale nešlo jen o emancipaci. „Filmy jsou především obchod. Hlavním důvodem tedy bylo, že na konci šedesátých let studia opět čelila krizi. Úbytek publika byl tentokrát daný tím, že se mnoho bělochů stěhovalo na předměstí, daleko od stojících kin. Studia najednou potřebovala něco, co by generovalo zaručený zisk a nestálo moc peněz.“ Mnoho snímků přitom vlastně napsali bílí scenáristé a natočili bílí režiséři.
Filmy jako Shaft skóruje (1972), Foxy Brownová (1974) či ještě obskurnějších kousků jako Blacula (1972) přitom byly v kurzu sotva od začátku do poloviny sedmdesátých let, pak se studia přimkla více k dodnes legendárním filmům takzvaného Nového Hollywoodu od tvůrců jako byli Coppola, Lucas nebo Spielberg. V Hradišti ale jako by jejich zlatá éra na pár dní vstala z mrtvých.
Svůj první celovečerní film Opuštěná země (2005) uvedl při podvečeru v Espace Dorleans srílanský objev Vimukthi Jayasundara. Po skončení přišel čas dotazů z publika, které se nemohly netýkat především faktu, že diváci právě viděli netradiční portrét režisérovy domoviny, tehdy zmítané občanskou válkou. „Scénář jsem napsal v Paříži, odkud také přišla velká část peněz - protože v Cannes měly úspěch dva mé starší krátké filmy,“ pravil sympatický chlapík, jehož jméno už se naučilo bezchybně vyslovovat překvapivé množství lidí. „Když jsme točili, znovu panoval klid zbraní, ale při premiéře v roce 2005 už se zase bojovalo. Atmosféra tedy byla úplně jiná a mnoho novinářů mě začalo obviňovat z podpory rebelů nebo vymýšlet, že je to nějaká západní konspirace. Na to jsem mohl říkat jen, že je to pouze film.“ Přesto se ale na plátnech ohřál sotva dva týdny: „Kina se bála útoků a stáhla jej. I mně přišly různé výhrůžky, takže jsem odešel žít do Francie a vrátil se až v roce 2008, když jsem tušil, že se už blíží definitivní mír a že budu moci pracovat na svém dalším filmu.“ Výsledek, nesoucí název Mezi dvěma světy (2009), uvidíme ve středu a ve čtvrtek.
Debatovalo se třeba i v Klubu kultury, kde Maďar Bence Fliegauf uvedl svůj debut Houština (2003), při jehož sledování mnoho diváků napadala slova jako „hypnotické“, „nervní“, „bizarně legrační“ či „WTF“. Autor jej natočil na základě sbírky povídek, které napsal podle osudů svých kamarádů. Ti nakonec v mnoha případech de facto hrají sami sebe (před kamerou nestál jediný profesionální herec) - od mozkového chirurga po kadeřnici: „Pozoroval jsem je a ty povídky jsem psal tak, jak oni mluví. Pak jsem dva roky přemýšlel, jak z nich udělat film,“ řekl Fliegauf. Pár slov měl i ke své práci obecně: „Filmy o přírodě a o zvířatech jsou moc zajímavé. A i na ty moje se lze dívat tak, že vyprávějí o lidech coby o zvířatech. Ne ale v tom primitivním slova smyslu, spíš že se na ně díváme jako na pozorované objekty.“ Pozorujme tedy dál, Bence s námi ještě nějaký čas zůstane.
A co dál?
PONDĚLNÍ ODPOLEDNE
Kdo ještě nezakusil žádnou z dohudbených němých grotesek Harolda Lloyda, tomu lze vřele doporučit komedii On, hrdina dne (1927), kterou ve 14:30 doprovodí z pódia Hvězdy sestava Ještě jsme se nerozhodli. O půl hodiny později proběhne v Café Portal vernisáž fotografií Karla Cudlína Vzpomínka na Václava Havla. Britskou klasiku z nejklasičtějších si budeme moci doplnit při páte ve Hvězdě páně Leanovým příběhem nenaplněné lásky Pouto nejsilnější (1945).
Kdo bude mít chuť na něco mladšího a tuzemštějšího, může vyrazit třeba na Lásku v hrobě (17:30, Espace Dorleans), kterou přiveze David Vondráček, nebo o půl deváté do Hvězdy, kam pánové Vladimír Michálek a Marek Epstein doručí Posla (2012). Prošvihnete-li jeho začátek, budete si moci o hodinu později zaskočit jen o kousek vedle na LFŠ Music Stage poslechnout Midi Lidi nebo se vypravit o něco dál a na Masarykově náměstí spatřit neprávem pozapomenuté Ztracence (1956). Dá se v nich mnohé najít.
ÚTERÝ
Jít na půlnoční film v devět ráno je značně neortodoxním tahem, nicméně ranní ptáčata (nebo celonoční tažci) by Foxy Brownovou (1974) mohli docenit i tak. Z čistě filmových událostí celého dne dál určitě nelze nedoporučit třeba legendární, letos čtyřicítku slavící slovenské Slnko v sieti (17:00, Hvězda), zcela nový Polski film (17:30, Klub kultury), další z klasických pecek Davida Leana Doktor Živago (1965, v šest ve Sportovní hale) nebo bravurní Kaurismäkiho Bohémský život (1992), který prožije Hvězda půl hodiny před půlnocí.
Skutečnými lahůdkami ale budou akce, jichž se zůčastní mnoho nových, čerstvě dorazivších hostů. Maďarský pámbu István Szabó uvede ve tři v Klubu kultury Otce (1966) i s rodinkou dvou kraťasů Sen o domě (1972) a Mapa města (1977). Ve stejný čas podpoří Lovcem (2011) Bakur Bakuradze letošní přehlídku současného ruského filmu, jejímž (přinejmenším dnešním) vrcholem ovšem bude mezinárodní premiéra surrealisticko-lyrické komedie Atomový Ivan, jíž doprovodí delegace ve složení Vasilij Barchatov, Viktoria Gromik a Grigorij Dobrygin – přijďme je uvítat o půl deváté do Hvězdy. A ve 21:30 se s námi nejslavnější filmový Íránec Abbás Kiarostamí začne dělit o svou Zkušenost (1973).
Snažit se ale budou i domácí. Ve 13:30 si v Redutě 2 Vít Klusák, Jakub Marek a David Čeněk zadebatují na téma F jako Pravda. Jak moc asi budou lhát? O půl třetí pak uvede Petr Koura v Redutě 1 zajímavou dvojprojekci tvořenou britskou propagandou Tichá ves (1943), zasazující tragédii Lidic do malé velšské vesničky, následovanou skutečnými dokumentárními záběry z vypálení vesnice, pořízenými svého času fašisty. A z nefilmového hlediska nelze nezmínit, že jedním z hudebních vrcholů celého týdne jistě bude vystoupení Ivy Bittové (21:30, LFŠ Music Stage Mír).
Pro 38. LFŠ, Ondřej Vosmik