Speciál: Labyrint - Vzhůru dolů! Dva týdny natáčení ve skutečném podzemním labyrintu

Ve filmu Labyrint nenajdete klasického padoucha, protihráče, s nímž by se čtyři hrdinové před kamerou otevřeně utkávali. Jejich největším protihráčem – a současně nejtemnějším hrdinou filmu – je spletitý labyrint chodeb pod Prahou, který z nich dokáže vyždímat nejsyrovější emoce a brutálním způsobem prověří jejich charaktery.

 

Klíčové scény z temného podzemí se natáčely v tom nejautentičtější prostředí, jaké je v České republice v tomto směru dostupné – totiž opravdovém v labyrintu podzemních chodeb pod Znojmem. Spletitá soustava chodeb, která měří zhruba 25 km, byla budována od 13. do konce 17. století. Zpočátku sloužila jako skleply k uskladňování zemědělských produktů, vína a piva, později jako úkryt v neklidných dobách. Turistům je ovšem z celých katakomb přístupný jen jeden kilometr. Filmaři se vydali daleko za hranice těch několika málo prostorných, suchých a reflektory osvětlených chodeb – do stísněných chodbiček, v nichž se stěží navzájem dokázali vyhnout dva lidé a v nichž často stáli ve studené vodě. „Nejde o žádné obyčejné sklepy, ale o skutečné bludiště táhnoucí se v pěti podzemních poschodích – to jen pro představu o rozloze a strašidelnosti toho prostoru,“ popisuje režisér Tomáš Houška. Celá tíha temné atmosféry labyrintu podle něho na člověka dolehne nejvíce, když se v něm ocitne o samotě: „V jednu chvíli jsem v chodbě zůstal sám a protože jsem měl s sebou jen takovou malou kempinkovou svítilničku, zhasnul jsem ji, aby se mi nevybila baterka. Nastal absolutní tma. V tu chvíli to na člověka lehne a je to opravdu děsivé.“

Tvůrci prožívali velký nápor na nervy už během obhlídek. Když do Znojma přijeli vůbec poprvé, neměli ještě řádné vybavení – do podzemí se totiž obvykle chodí pouze v helmách, protože pod sníženým stropem se takřka nedá vyvarovat úrazů hlavy: „Průvodce nám radil, ať si vezmeme alespoň čepice, protože tam se skutečně uhodíte do hlavy každou chvíli,“ říká Tomáš Houška. Ostatně, kameraman si o snížený strop zranil hlavu hned během prvního dne natáčení...

 

Na otázku, jak prožívali natáčení v podzemí, odpovídají všichni herci velmi emotivně: „Všechny mé představy se naplnily až po okraj. Možná dokonce přeplnily,“ říká Lucie Vondráčková. Mary Coronado konstatuje: „Od začátku ve mě vzbuzovalo největší očekávání natáčení v hlubokých a temných katakombách. A obavy byly opravdu na místě.“ A Jan Zadražil dodává: „Bylo to nesdělitelné. Myslím, že mnohem zajímavější by bylo natočit film o pětatřiceti šílencích, kteří se zavřou do reálného podzemního labyrintu a pokoušejí se natočit film.“

 

Připravte se na nejhorší

Herci se do podzemních chodeb vydali v podstatě nepřipraveni na to, co je tam čeká. „A myslím, že to bylo dobře, protože samotné natáčení pak bylo o to reálnější,“ konstatuje Mary Coronado.

Veškeré zkoušky jednotlivých scén, které absolvovali v běžném prostředí, se totiž v autentickém světě katakomb ukázaly jako zcela nedostačující: „Na místě se ukázalo, že zkoušky před natáčením byly v podstatě zbytečné. Prostředí v nich totiž vyvolávalo úplně jiné pocity, najednou se jim vůbec nechtělo říkat to, co bylo ve scénáři. Snažili jsme se dialogy posunout tak, aby rezonovaly s emocemi, které v nich temné podzemí skutečně vzbuzovalo,“ popisuje režisér Tomáš Houška.

Lucie Vondráčková upozorňuje i na fyzickou náročnost celého natáčení, které by nikdo ze zúčastněných nemohl absolvovat, kdyby nebyl díky předchozímu tréninku ve velmi dobré kondici: „Fyzicky jsme byli všichni hodně vycepovaní. Jinak by to nebylo možné utáhnout. Těžké krosny, boty a obličeje od bláta, nikde možnost se narovnat. Vím, že jsem v podzemí zhubla asi o 5 kg.“

 

30 kilometrů tmy

Natáčení filmu Labyrint ve znojemských katakombách bylo bezpochyby jedním z nejdobrodružnějších v dějinách českého filmu – a také jedním z nejnepředvídatelnější. „Bylo skvělé, že jsme měli možnost točit ve vizuálně autentickém prostředí, které v hercích vyvolávalo silné emoce,“ říká režisér Tomáš Houška. „Během plánování a obhlídek jsme si dostatečně neuvědomili, jak obtížné bude točit v úzkých, stísněných prostorách. Chodby jsou často tak těsné, že je v nich místo jen pro jednoho člověka. A teď si představte, že tam stojí čtyři herci, kameraman, a za ním já s ostřičem a hromada dalších lidí v chodbičce. A někdo se potřebuje dostat z jednoho konce té chodbičky na druhý. Bylo to strašně složité a těžké.“

Martin Zbrožek s lehkou ironií vzpomíná na natáčení jako idylku, během níž se mohl v pozemí ukrýt před pražícím sluncem: „Víte, to bylo to úžasné léto, kdy bylo nádherně krásně a velké horko. A někdy je to vedro až k nesnesení. A my místo toho, abychom trpěli někde u moře nebo třeba jen na plovárně, jsme si krásně na celé ty nádherné dny zalezli do podzemí a bylo nám hej.“ I on ale přiznává, že podzemní prostory na něj nepůsobily nejlépe: „Mám mírnou klaustrofobii z malých stísněných prostorů. Takže jsem měl trochu obavu, jak to budu zvládat. Ale jak vidíte, přežil jsem to.“

„Natáčet v temnotě podzemí, kde jediným světlem byly naše slabě svítící čelovky nebo baterky, věřte mi, nebylo moc příjemné,“ dodává Mary Coronado. A tytéž pocity popisuje i Lucie Vondráčková: „Chodíte, nebo se spíš plížíte, s krosnou na zádech, nemůžete se nikdy narovnat, a pokud ještě náhodou tak trochu trpíte klaustrofobií (což nebyl nikdy můj případ, ale po čase jsem si ji úspěšně vypěstovala), chce se vám okamžitě zdrhnout a vidět aspoň jednou za čtrnáct dní kousek slunce.“

Kromě stísněných chodeb ztěžovala hercům při natáčení situaci také jejich těžák výbava – masivní boty, čelovky, teplé oblečení, batohy - a velmi speciální make-up. Jejich hrdinové jsou totiž po mnohahodinovém pobytu v podzemí celí umazaní od bahna: „Nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým make-up decentním rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude,“ popisuje Lucie Vondráčková. Martin Zbrožek dodává: „Normálně, když se umažete, snažíte se hned očistit. Tady to bylo přesně naopak. Šli jsme na záběr a maskérky nás pečlivě špinily. To bylo moc hezké.“

Bahenní nános se ostatně týkal také kostýmů: „Měli jsme stále jedno a to samé oblečení, tzv.bahenní komplet, takže odpadla starost s návazností záběrů,“ říká Jan Zadražil.

 

Luxus bylo slunce

Diváci si často představují, že herci během natáčení čekají na své záběry v luxusním klimatizovaném karavanu. Realita je ovšem úplně jiná. A v případě Labyrintu ještě o trochu horší: „Luxusní karavan? Tak to se u natáčení českých filmů většinou neděje. Máte maximálně jeden autobus pro všechny, nebo v našem případě školku, která v té době byla prázdná,“ říká Lucie Vondráčková. „Ale za sebe musím říct, že když točím s velkými zahraničními produkcemi, tak ty karavany nemám ráda. Jsem šťastná na place. Koukám, jak kameraman zasvěcuje, jak se všechno připravuje... chci prostě být u toho, ne v nějakém minisvětě s chlebíčkama a ovocem. To mě nezajímá.“

„My jsme si ten luxusní karavan také velmi často představovali. Ve skutečnosti jsme odpočívali na chodníku, před vchodem do katakomb, s batohy pod hlavou,“ přidává se Mary Coronado.

„I karimatka může být luxus,“ dodává Jan Zadražil. „Pokud byla delší chvilka, mohl člověk zkusit nalézt cestu ven. Ta ústila ve sklepě jedné znojemské základní školy, respektive školní družiny. Tam mezi lavicemi, tabulí, rekvizitami, baterkami a spoustou zaschlého bláta bylo alespoň sucho. Nejcennější ale byla možnost alespoň na pár minut vyjít ven na ulici, kde jste se (ke zděšení Znojmanů) rozvalil totálně zablácený a špinavý přímo na chodník a děkoval bohu, že stvořil slunce.“

 

Menší zázrak

Natáčení v podzemí se stalo katalyzátorem, který odhalil nejen charaktery filmových hrdinů, ale i jednotlivých aktérů a členů filmového štábu. Režisér Tomáš Houška upřímně konstatuje: „Hodně se odkopaly charaktery lidí. Část štábu se velmi sblížila, někteří byli naopak naštvaní, otrávení a v nepohodě z toho, že nepočítali, že to bude takhle obtížné.“

S velkým respektem hovoří zejména o statečnosti Lucie Vondráčkové, která se podle jeho slov v obtížných situacích zachovala jako skutečná hvězda s nepolevující pracovní i osobní morálkou. Ona sama takovou chválu ovšem odmítá: „Stateční byli naprosto všichni! Kameraman nejvíc. A jsem ráda, že jsem zažila natáčení, kde se nehraje na privilegované a opečovávané herce a pak až na ty ostatní. Celý štáb byl na jedné lodi, která se klidně mohla potopit, ještě než vyplula. Nestalo se to a já to považuju za menší zázrak.“

 

Jak natočit tmu
Natáčení v temných podzemních chodbách je pochopitelně velmi nezvyklé a náročné pro kameramana, protože je nucen točit v prostředí absolutní tmy, bez jakéhokoli přirozeného osvětlení. „Moje původní představa byla, že budeme točit malou HD kamerkou, a že jediným osvětlením budou silné čelovky a baterky, se kterými vystupující herci před kamerou,“ popisuje Tomáš Houška. Kameraman Martin Matiášek ovšem tento přístup pokládal za nereálný: namítal, že filmové osvětlení je potřeba, protože jinak by na plátně zaniklá celá plastičnost podzemí a scény by se odehrávaly de facto v naprosté tmě. „Stáli jsme před otázkou, jak svítit tmu? Když herci stojí v podzemní chodbě, divák by měl tu chodbu vnímat, neměl by vidět úplné černo. Na druhou stranu, jak v logice vyprávění vysvětlit, že tam to černo není?“ vysvětluje Houška.

Nakonec se tedy natáčelo s velkou kamerou a klasickým osvětlením, což tvůrcům způsobilo velké problémy právě při manipulaci s filmovou technikou v úzkých chodbičkách.

 

Všechno je skutečné

Jak pobyt v autentickém prostředí temných katakomb ovlivnil výkony jednotlivých herců? Jedním slovem – velmi. Celých deset dní trávili pod zemí v patnáctimetrové hloubce zhruba dvanáct hodin denně. „Bylo to až na dřeň,“ říká režisér Houška. „To prostředí je opravdu velmi nepřátelské. Když naše postavy řešily, že uhnuly z cesty a nevědí, kudy se vrátit, nebo když se pohádají, šlo sice o situace popsané ve scénáři, ale herci do nich vletěli úplně sami od sebe, protože takhle to na place prostě bylo. Udělat jeden krok do postranní chodby znamenalo riskovat, že se ztratíte ve třicetikilometrovém labyrintu.“

Na otázku, jak pobyt v podzemí ovlivnil jeho herectví, Jan Zadražil odpovídá: „Bezesporu ovlivnil. Je otázka, jestli k lepšímu, anebo naopak.To neposoudím.“

„Tím, že jsme natáčeli ve skutečném a tajemném podzemí, vše bylo reálné. To mi pomohlo lépe pochopit roli Kiary. Stejně jako ona, i já jsem měla často strach,“ přidává se Mary Coronado.

O tom, že deset dní v podzemí bylo pro všechny osudovým a velmi extrémním zážitkem, svědčí mimo jiné i to, že později, v rámci dotáček, bylo například po Lucii Vondráčkovou, která byla navíc po operaci, obtížné se do znojemských katakomb vrátit. Na scénu tak museli i dubléři – a některé scény se také dotáčeli v upravených pražských sklepech.

Ostatně, to, že šlo o zážitky z rodu těch, které člověka potkají jen jednou za život, svědčí i přiznání režiséra Tomáše Houšky, týkající se natáčení v podzemních chodbách: „Nemohu říct, že bych to znova nedělal. Ale asi bych si to přinejmenším hodně rozmyslel.“