Rozhovor: Anne Applebaumová diskutuje o novém filmu Petera Weira z prostředí gulagu Útěk ze Sibiře

Novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová, autorka knihy oceněné Pulitzerovou cenou za literaturu Gulag: A History, na tomto projektu pracovala jako konzultantka. O tomto filmu mluví s korespondentem Rádia svobodná Evropa Jeremy Branstenem.

 

JB: Zkusil jsem na Googlu zadat „filmy o holocaustu“. Jak se dalo očekávat, nabídka byla bohatá, od hollywoodských kasovních úspěchů jako je Sofiina volba a Schindlerův seznam až po malé klenoty jako je Europa Europa. Když jsem do Googlu zadal „filmy o gulagu“ Google mi nic nenabídl. Proč je v tom podle Vás taková nerovnováha?

 

AA: Myslím, že to odráží kulturní chápání těchto dvou událostí. Až do nedávna nebyly žádné archivy týkající se gulagu přístupné, existovalo o tom jen velmi málo informací. Pouze v posledních letech začali historici odkrývat sovětské archivy a předkládat opravdu dobré popisy toho, co se stalo. Také si myslím, že na Západě chybí porozumění. Lidé mluví o levicových předsudcích a jak levičáci nechtěli o gulagu mluvit.Ale myslím, že je to ještě složitější.

 

Ve Spojených státech, Británii a Francii je to tak, že víme, že jsme vyhráli válku a tu válku jsme vyhráli společně s Ruskem, se Sovětským svazem. Stalin byl náš spojenec a pro nás je velmi těžké - i dnes - o Stalinovi smýšlet také jako o genocidním diktátorovi, o někom, kdo spáchal zločin proti lidskosti. Proto se lidem tolik nechtělo ztvárnit gulag ve filmech a v románech.

 

JB: Na filmu Útěk ze Sibiře jste pracovala jako konzultantka. Můžete popsat, nakolik jste ve filmu působila a zda jste s konečným výsledkem spokojena?

 

AA: Byla jsem v kontaktu s režisérem Peterem Weirem před tím, než napsal scénář. Poslala jsem mu kopii své kihy, když jsem slyšela, že toto téma prozkoumává. Mluvili jsme spolu několikrát po telefonu. Zajel za několika mým známými do Moskvy, jsou to lidé, kteří přežili gulag. Pomohla jsem mu sestavit seznam knih, které by si měl přečíst. Snad nikdy jsem nepracovala s nikým, kdo byl tak posedlý historickými detaily. Chtěl vědět velmi přesně, jaký byl v té době život. Chtěl být schopen použít události, o kterých věděl, že se v táborech opravdu staly.

Když začal na tom filmu pracovat, často mi volal a telefon zvonil v 11 v noci. Já jsem ten telefon vzala a byl to Peter Weir, který volal ze Sydney, ptal se: „Anno, jen bych potřeboval vědět, jestli strážci, kteří hlídali vězně ve vlaku, který je vezl do tábora, měli stejné uniformy, jako ti strážci, kteří byli v táboře, nebo měli uniformy jiné?“ Naštěstí jsem mu byla schopna odpovědět, že nosili uniformy jiné. Scénář jsem četla několikrát. Věděla jsem, že scénář čtou i jiní lidé. Scénář poslal dalšímu historikovi ve Stanfordu a také ho poslal několika lidem, kteří přežili. Jména těch lidí jsme mu dala já. A musím říci, že ten výsledek byl výborný. Někdy bylo ve scénáři nutné, aby strážci řekli něco, co neříkali, aby uvedli diváka do kontextu. Ale vzhledem k tomu, že toto bylo nutné, myslím, že výsledek byl mimořádně zdařilý. Je to úžasně skutečné. Mnoho příhod, které ve filmu vidíte jsou z opravdových příběhů, nebo pocházejí od spisovatele Varlama Šalamova, který přežil gulag, nebo od dalších spisovatelů, bývalých věznů gulagu. Myslím, že je to velmi zdařilý film a je maximálně věrohodný.

 

JB: Zmínila jste se o Šalamovi. Existuje zdrojový materiál od lidí, kteří přežili gulag a z tohoto období sepsali vzpomínky, patří mezi ně i Solženicin, Šalamov a mnoho dalších. V čem je příběh Rawicze, podle kterého byl film natočen, tak zvláštní?

 

AA: Myslím, že Petera Weira zaujal nejen Rawiczův příběh z gulagu, ale také jeho příběh o útěku. Rawiczova kniha je vážně dobrodružný příběh. Tu knihu jsem dala svému 13ti-letému synovi, aby si ji přečetl a ten si myslí, že je to skvělá kniha. Je to skutečné dobrodružství. Nevíte, že to na konci dobře dopadne. Vězni opustí tábor. Jsou uprostřed Sibiře v divočině a jdou přes Sibiř, přes Mongolsko, přes poušť Gobi, přes Himaláje do Indie a je to klasická cesta, která má různé fáze. Cestou se postavy vzájemně poznávají. Dozvídáme se o nich a jejich minulosti více. Dokonce se cestou dozvídáme i více o systému gulagu a sovětském systému. Myslím, že Peter Weir vždy miloval souboje lidí s přírodou a takovou mimořádnou oslavu odvahy. Myslím, že toto ho na té knize zaujalo.

 

JB: Co si myslíte, že si diváci z tohoto filmu odnesou?

 

AA: Je to vynikající film, tak doufám, že si ho lidé užijí. Doufám, že si z filmu odnesou určité pochopení, co se dělo v 40. a 50. letech minulého století ve Východní Evropě. Myslím, že budou lépe chápat, jaké to je uvíznout v táboře, uprostřed ničeho. Doufám, že budou lépe chápat politiku a budou mít s těmito postavami určitý soucit.

 

Hlavní hrdina je Polák, ale je tam také Rus, je tam Lotyš a Jugoslávec. V jeden moment si dělají ze sebe legraci a říkají, že jsou malé OSN. Z toho, co se dozvíte o životech těchto lidí, získáte určitý pocit, co se v té oblasti stalo, což si myslím, že je velmi cenné – kromě toho, že je to prostě velmi dobrý film.

 

JB: Hodně jste mluvila o západním publiku, ale předpokládám, že ve filmu je také poselství pro novou generaci na Východě, která rovněž moc neví, co se tehdy dělo.

 

AA: Pro novou generaci na Východě je to šance vidět, jaký byl život v části světa, kde žijí, před 50 či 60 lety. Proč je situace v Rusku taková, jaká je? Proč je život strukturovaný jako byl v bývalých sovětských republikách? Takto se to dá částečně vysvětlit. Pokud nerozumíme, jak jsme se dostali tam, kde se nacházíme nyní, nepochopíme současnost.

 

Historie nezačala před 20 lety pádem berlínské zdi a tím, že se zhroutil komunismus. Začala dříve před tím a tento film je součástí klíče k pochopení, vývoje situace ve Východní a Střední Evropě.

zdroj: tisková zpráva Bioscop