Jan Pivec

Jan Pivec se narodil 19.května 1907 v Praze v rodině zámečníka a nožíře Jana Pivce a jeho manželky Františky. Jeho otec, po kterém zdědil nejen mohutnou postavu, ale i herecký talent, humor a komiku, byl velkým milovníkem divadla, proto měl v pozdějších letech pro zájmy a sklony svého syny pochopení. Jako dítě roznášel nabroušené nože otcovým zákazníkům. Ve škole příliš nevynikal, nedokončil reálku, na obchodní škole na Smíchově se mu také nedařilo, a tak zkusil kariéru obchodníka s nepříliš valným úspěchem. Chvíli pracoval jako účetní v papírnické firmě. Na popud otce, který našel v novinách inzerát, se stal členem Biblické divadelní společnosti Karla Hroudy, jednalo se o putovní divadlo hrající převážně pašijové hry a biblické výjevy. U této společnosti dlouho nepobyl, a přešel do rodinného divadelního spolku Oldřicha Nádhery. V těchto představeních vynikal hlavně v pěveckých rolích. Přihlásil se na Státní konzervatoř v Praze, byl přijat na dramatické oddělení vedeném profesorem Jaroslavem Hurtem. Ve studentském kolektivu, jeho spolužáky byli např. Vlasta Fabiánová, Miloš Nedbal či Hana Vítová, se stává premiantem. Již během studií hraje na scénách Osvobozeného divadla a divadla Akropolis, toto angažmá jej příliš neuspokojuje, přijímá ho jen za účelem výdělku, aby ulehčil rodičům od financování jeho studia. V roce 1929 zažívá i první zkušenost s filmem, účinkoval v němém filmu Pancéřové auto (r.Rolf Randorf,1929) v roli bankovního úřerdníka. Na doporučení Rudolfa Deyla je přijat do divadla v Bratislavě, kde působí v letech 1930-1934. Během čtyřletého působení na Slovensku hrál v mnoha hlavních rolích, nejvíce zaujal svým ztvárněním Mefista v Goethově Faustovi. Jeho výkonů si všiml i hlavní dramaturg Národního divadla v Praze, Karel Hugo Hilar, který mu nabízí hostování v Praze. Pro vzájemné neshody se Jan vrací do Bratislavy, přesto v roce 1934 podepisuje smlouvu na stálé angažmá v Národním divadle, jemuž zůstává věrný až do svého odchodu do důchodu v roce 1970. Ve svých začátcích zvládal i 20 rolí za sezónu, které vždy hrál s chutí a elánem, za což si vysloužil nejednu pochvalnou kritiku. Ve zralém věku se však trápil nedostatkem hereckých příležitostí, byl obsazován do dvou až tří rolí za rok. Nejčastěji byl obsazován do charakterních rolí v klasických hrách, jež byly občas vystřídány komickými rolemi. Za svou divadelní činnost byl oceněn několika cenami a tituly, Laureát státní ceny (1955), Zasloužilý umělec (1958), Národní umělec (1963). I když za hlavní považoval své účinkování v divadle, během života hrál v téměř padesáti filmech. Od poloviny třicátých let se začíná pravidelně objevovat ve vedlejších rolí komediálního charakteru, Rozkošný příběh (r. Vladimír Slavínský, 1936), Velbloud uchem jehly (r.Hugo Haas, Otakar Vávra, 1936). Postupně dostává i významnější role, student Frýbort (Filozovská historie, r. Otakar Vávra, 1937), podvodník Kolář (Příklady táhnou, r. Miroslav Cikán, 1939), ing. Petr Koval (Poznej svého muže, r. Vladimír Slavínský, 1940), hudebník Jiří Tůma (Hotel Modrá Hvězda, r. Martin Frič, 1941). K jeho největším rolím v „éře zlatého věku Barrandova“ patřila postava Stáni Jarského ve filmu Muži nestárnou (r. Vladimír Slavínský, 1942). Při natáčení tohoto filmu se seznámil i s herečkou Janou Romanovou, se kterou se v roce 1943 oženil. I po válce pokračuje v natáčení několika filmů ročně, např. Divá Bára (r. Vladimír Čech, 1949), Jestřáb kontra Hrdlička (r. Vladimír Borský, 1953), Štěňata (r. Ivo Novák, 1957), Občan Brych (r. Otakar Vávra, 1958) . Mezi jeho divácky zajímavé, z tohoto období, patří role Zikmunda v historické trilogii Jan Hus (r. Otakar Vávra, 1954), Jan Žižka (r. Otakar Vávra, 1955) a Proti všem (r. Otakar Vávra, 1956). S přibývajícím věkem je stále méně obsazován, stejně jako v divadle, a tak jeho poslední filmovou rolí je postava maršála von Swarze v komedii Blbec z Xeenemunde (r. Jaroslav Balík, 1962). Nedostatek divadelních a filmových příležitostí mu částečně vynahrazuje účinkování v televizních inscenacích, které dodnes patří k vrcholům československé televizní tvorby. Adaptace Čechovovy hry Námluvy s Pivcem v roli statkáře (r. Martin Frič, 1961) získala Zlatou nymfu jako nejlepší komedie v mezinárodní soutěži v Monte Carlu. K nezapomenutelným televizním rolím Jan Pivce patří postava oficiála Konopky (Příběh Dušičkový, r. František Filip, 1964), manžel Rudla (Láska jako trám, r. František Filip, 1967) a Josef Věk v seriálu F.L.Věk (r. František Filip, 1970-1971). Svou poslední televizní roli přísného otce zahrál v roce 1973 v inscenaci Klobouk plný deště (r. František Filip, 1973). I přes četné veřejné „nářky a stížnosti“ v různých médiích se dalších rolí až do své smrti (+ 10.5.1980) nedočkal.