Český filozof a sociolog Václav Bělohradský se narodil 17. ledna 1944 v předposledním roce druhé světové války do rodiny daňového poradce a později účetního v pivovaru. Sám za krajinu svého dětství považuje pražský Žižkov. Středoškolská studia absolvoval ve svém rodišti.
K vysokoškolskému studiu nedostal pro své v té době nestandardní názory potřebná doporučeníke studiu. Svůj kádrový profil si byl nucen vylepšovat na stavbě kaučukárny v Kralupech a po roce se konečně dostal ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval češtinu a filozofii. Po obhajobě rigorózní práce o markýzi de Sade, kterou obhájil v roce 1969 , získal titul PhDr.
Několik let předtím se zapsal do kursu italštiny a v roce 1966 získal v této souvislosti studijní tříměsíční stipendium na univerzitě v Janově. Již v této době byl pokládán pro své rozsáhlé znalosti filozofie s přesahem k umění a nebývalý rozhled v celospolečenských problémech, jako i schopnost velkých diskusí, za největší talent šedesátých let v oboru. Po sovětské okupaci se snažil po návratu z prezenční vojenské služby, kterou vykonával jako pohraničník v Chebu v relativních zbytcích politického uvolnění z roku 1968 získat možnost k stipendijnímu pobytu na Filozofickém institutu v Janově, kam v roce 1969 odjel a zanedlouho jej následovala i jeho manželka Alena. V průběhu ročního stipendia se rozhodl vystudovat politickou sociologii, ke které směřoval již v průběhu pražských studií.
Po absolvování tohoto studia se již do vlasti nevrátil a stal se z něj emigrant. Možnost učit na janovské univerzitě dostal až v roce 1973 v návaznosti na svou v italštině napsanou a publikovanou monografii o italském sociologu Vilfredo Paretovi. Od téhož roku se stal profesorem sociologie Filozofického institutu na janovské Univerzitě. Postupně vydal úctyhodnou řadu filozofických a sociologických publikací a spolupracoval s exilovými časopisy a nakladatelstvími. V roce 1977 studii Kritika banálního zla, po které následovala v roce 1982 v Londýně vydaná publikace Krize eshatologie neosobnosti aj.
Úzká byla i jeho spolupráce s domácím disentem. Na konci sedmdesátých let se setkal s milánským novinářem a anarcholiberálem Dariem Stafou, velkým znalcem Ruska a ruských politických poměrů, který jej seznámil s ruskými disidenty z Paříže-Maximovem a Někrasovem. Významné pro Václava Bělohradského bylo především hlubší seznámení, které mu Stafa zprostředkoval, s italským liberálním myšlenkovém světem. Společně se Stafou Bělohradský založil nakladatelství Škorpion, kde vydávají studie von Hayeka, Besancona aj. Významným pro Bělohradského bylo setkání s novoexilantem Karlem Hvížďalou a později i s Milanem Kunderou v roce 1982. Bělohradský po tomto setkání přednáší na Kunderově semináři v Paříži a jeho antilyrický postoj z knihy Život je jinde byl pro Bělohradského zásadní inspirací, na které postavil svou teorii o morálním kýči v české společnosti.
Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a je jmenován profesorem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Svá díla vydával do roku 1990 pouze v Itálii nebo v češtině v exilových nakladatelstvích. V Československu se autorsky prosadil v roce 1991. Jeho studie jsou často publikovány ve Velké Británii, Francii, Kanadě a USA. V návaznosti na své dřívější názory vystoupil na začátku devadesátých let jako důsledný obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. Názory původně určené pro MF Dnes vyšly v roce 1992 v knize - Kapitalismus a občanské ctnosti. V pozdějších letech se více přibližoval levicovým názorovým pozicím.
V době, kdy byl místopředsedou vlády Vladimír Špidla, přijal nabídku a zúčastnil se oponentních seminářů k vládnímu dokumentu Strategie rozvoje ČR do roku 2015. Pravidelně zveřejňuje své rozsáhlé články v literární příloze Práva a vybízí českou levicově smýšlející část společnosti, vybízí českou levicově smýšlející část společnosti, aby: "...přestala být konformní vůči globalizujícímu se kapitalismu, který vytváří podmínky pro aktivizaci rychle se fašizujících skupin..."
Autor: Erkul .
