Jiří Steimar se narodil do rodiny známého pražského pekaře a původně se vyučil otcovu řemeslu. Jako pekař se ale neživil dlouho a krátce po otcově smrti odešel k divadlu, které jej lákalo od dětství. Hereckou průpravu získal ve škole Karla Želenského a v roce 1910 zahájil profesionální kariéru v Intimním divadle na Smíchově. Na této scéně nebyl jen hercem, ale také režisérem, krátce zastával i funkci ředitele. Netrvalo dlouho a již v roce 1913 přišla od Jaroslava Kvapila nabídka na přechod do Národního divadla. Jiří Steimar přijal a s naší první scénou byl spjat až do své smrti, tedy více než půl století. Výjimku tvořila dvě krátkodobá roční angažmá ve Vinohradském divadle (1924-1925 a 1928-1929). Do penze odešel v roce 1959, ale pohostinsky vystupoval na jevišti Národního divadla až do smrti. Ve svých hereckých začátcích na naší první scéně si ještě soukromým studiem zdokonalil hereckou techniku a jevištní přednes. V roce 1919 byl navíc krátce ředitelem divadla Rokoko a v letech 1922-1923 z Prahy dojížděl do Olomouce, kde zastával funkci uměleckého ředitele činohry. Ve 30. letech zřídil v Černošicích u Prahy soukromý hotel a také zde provozoval divadlo.
Herectví Jiřího Steimara vycházelo z jeho elegantního zevnějšku, mužného hlasu barytonového zabarvení a také vybraných společenských způsobů. To vše jej předurčilo k účasti v salónních a konverzačních komediích, kde hrál milovníky a mladé hrdiny. Stejně tak přesvědčivě ale dokázal zahrát i postavy nízkého původu, zakřiknuté a trpící, ve zralém věku prokázal i schopnosti komediální nadsázky a grotesky. Zazářil především v klasických hrách jako Jak se vám líbí, Višňový sad, Dáma s kaméliemi nebo Večer tříkrálový, skvělý výkon podal také v Pygmalionu nebo Ideálním manželovi. Jiří Steimar vynikal svou aktivitou a energií, v počátcích své kariéry v Národním divadle se několikrát pokusil i o režii, ve 20. a 30. letech dokázal nastudovat i deset představení za sezónu. S diváky se rozloučil postavou profesora v dramatu Bílá nemoc, které bylo v Národním divadle uvedeno v sezóně 1968-1969.
Steimar byl především významným divadelním hercem, ale uplatnění našel i pochopitelně i ve filmu, i když ne v takové šíři. Začal již v éře němého filmu, hned v roce 1913 jako začínající herec Národního divadla hrál ve třech filmech, jeden z nich i režíroval (PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN, 1913). Ne všechny němé filmy s Jiřím Steimarem se dochovaly, tuto éru zakončil postavou knížete Vratislava v historickém dramatu SVATÝ VÁCLAV (1929). To je také jediný němý film se Steimarovou účastí, který se dodnes zachoval.
Nadále pak vystupoval i ve zvukovém filmu, poprvé to byla role šéfa ruské tajné služby v dramatu AFÉRA PLUKOVNÍKA REDLA (1931). Do roku 1945 pak hrál ve více než třiceti filmech, režiséři jej však využívali poněkud stereotypně do rolí nejrůznějších ředitelů, podnikatelů, politiků nebo šlechticů, navíc se zřídka jednalo o umělecky hodnotné filmy, řada z nich je však dodnes často reprízována. Z této éry stojí u Jiřího Steimara dvě filmové role, které byly na stříbrné plátno převedeny z divadelního jeviště; v dodnes populární komedii PŘÍKLADY TÁHNOU (1939) hrál konzervativního lékaře Kosinu, ve filmu ČEKANKY (1940) si již poněkolikáté vyzkoušel roli aristokrata. Z protektorátních filmů nad dobový průměr dále vynikly filmy MASKOVANÁ MILENKA (1940) nebo TANEČNICE (1943).
Po válce našel Steimar poměrně bohaté uplatnění – i když v menších rolích – v životopisných filmech, které se v té době těšily značné oblibě (HOUSLE A SEN, 1946; POSEL ÚSVITU, 1950; MIKOLÁŠ ALEŠ, 1951; Z MÉHO ŽIVOTA, 1955). I v této době se ale ve filmech objevoval v postavách právníků, lékařů nebo šlechticů. V šedesátých letech dostal příležitost uplatnit své herectví i v komediálním žánru (KDO CHCE ZABÍT JESSII?, 1966; JAK SE KRADE MILIÓN, 1967). Nevelkou, ale výraznou úlohu dostal v parodii LIMONÁDOVÝ JOE (1964), kde si zahrál otce hlavního hrdiny, starého pana Kolaloky. Svůj poslední film, tragikomický titul MARATÓN (1968) dokončil krátce před smrtí a nedočkal se ani jeho premiéry.
Jiří Steimar byl v roce 1953 jmenován Zasloužilým umělcem. V den svého úmrtí obdržel titul Národního umělce, ale o tom se již nedozvěděl; zemřel následkem zhoubného nádoru v nemocnici 16. prosince 1968 ve věku 81 let. Jiří Steimar byl dvakrát ženat; jeho první manželkou byla herečka Anna Budilová (1889-1962) ze slavné divadelnické rodiny. V rodinné tradici pokračovaly také jejich děti, dcera Jiřina Steimarová (1916-2007) a předčasně zemřelý syn Miloš Steimar (1922-1949). Manželství Jiřího a Anny Steimarových skončilo rozvodem, Jiří Steimar se pak podruhé oženil s Žofií Dvořákovou, ani tento svazek však neměl dlouhého trvání. Životní a hereckou dráhu Jiřího Steimara přibližuje několik publikací, z poslední doby je to kniha Ničeho nelituju (2007), kterou napsala jeho dcera Jiřina.
Autor: argenson .
