Jiří Menzel

Různé aktivity
Jiří Menzel je členem Americké filmové akademie (AMPAAS), zakládajícím členem Evropské filmové akademie a České filmové a televizní akademie. V letech 1990-1992 byl vedoucím katedry režie na pražské FAMU. Přednáší pro americké studenty filmových škol, kteří přijíždějí do ČR na stáže. Do roku 1998 byl vedoucím Studia 89, které spadalo pod Krátký film Praha a byl jmenován Presidentem Rady ALFA TV ( první Nadace pro Střední a Východoevropskou spolupráci). V letech 2000 až do konce března 2003 byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech.
Od roku 1965 začal Jiří Menzel také režírovat v divadle. První úspěšnou hrou byla Mandragora v Činoherním klubu, kde zakotvil až do roku 1995 a inscenoval zde hry : Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba. Hrál v Penzionu pro svobodné pány.
Na domácích divadelních scénách vytvořil inscenace kromě Činoherního klubu a Vinohradského divadla také nezapomenutelné hry především v Divadle bez zábradlí a v Krumlově. Má za sebou divadelní režie ve Švýcarsku, Německu, Francii, Finsku, Norsku, Švédsku, Bulharsku,Chorvatsku, Maďarsku a Itálii. Pro švédskou televizi vytvořil inscenaci dramatu Mandragora.
V říjnu 1996 vyšla jeho první knížka v nakladatelství MOTTO „Tak nevím“. O rok později vyšlo pokračování knihy pod názvem „Tak nevím podruhé“. Knihy byly přeloženy do maďarštiny a makedonštiny.

Patří k nejznámějším českým filmovým a divadelním režisérům, působí však i jako divadelní a filmový herec. Studoval filmovou režii na pražské FAMU v letech 1958-1962, v době, která zrodila celou generaci tvůrců označovaných za „novou českou vlnu“. Absolvoval filmem UMŘEL NÁM PAN FOERSTER.Profesionální dráhu zahájil v Krátkém filmu Praha. Poté působil jako asistent režie na filmu V. Chytilové O něčem jiném. První samostatnou profesionální prácí byla povídka SMRT PANA BALTAZARA do filmu PERLIČKY NA DNĚ. Jako filmový herec se objevil v některých ze svých filmů /Ostře sledované vlaky,Rozmarné léto, Báječní muži s klikou, / a dále ve filmech dalších českých, maďarských,rakouských, německých a francouzských režisérů. Za herecký výkon ve filmu rež. Chytilové HRA O JABLKO získal v roce 1977 Zlatou plaketu na MFF ve Virgin Islands, USA. Jednu z hlavních rolí zahrál ve filmu Costy Gavrase MALÁ APOKALYPSA.
Prakticky skoro všechny Menzelovy filmy reprezentovaly Československo a Českou republiku na zahraničních filmových festivalech a přehlídkách a celá řada z nich získala v zahraničí významné ceny a čestná uznání. Mezi nejvýznamnější patří americký Oscar / ocenění v kategorii nejlepšího zahraničního filmu/ a na MFF V Mannheimu v roce 1967 za OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, dále Velká cena na MFF v Karlových Varech v roce 1968 za ROZMARNÉ LÉTO, Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu v roce 1976 za film NA SAMOTĚ U LESA a za stejný film cena O.C.I.C. na MFF v San Franciscu. Zvláštní čestné uznání mezinárodní poroty na MFF v Benátkách v roce 1981 za POSTŘIŽINY, Zvláštní cena poroty na MFF v Montrealu v roce 1986 za VESNIČKU MOU STŘEDISKOVOU, za tentýž film Cena diváků na MFF ve Valladoidu v roce 1986 a posléze v roce 1987 nominace VESNIČKY na Oscara, Cena za režii na MFF v Montrealu v roce 1989 za KONEC STARÝCH ČASU, Velká cena - Zlatý medvěd na MFF v Západním Berlíně 1990 za SKŘIVÁNKY NA NITI, Cena Akiry Kurosawy za celoživotní dílo na MFF v San Franciscu v roce 1990, v roce 1994 Zlatá medaile Prezidenta Itaslkého Senátu na MFF v Benátkách za film "ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA". Na MFF ve Vevey byly Čonkinovi uděleny dvě ceny. Zlatý Charlot /cena diváků/ a Zvláštní cena poroty mladých.Další cenu za celoživotní dílo převzal rež. Menzel v roce 1996 v italské Pescaře na 23. Ročníku udělování cen Ennia Flaiana / v oblasti filmu/. Jiřímu Menzelovi byl udělen v roce 1989 francouzským ministrem kultury Řád důstojníka literatury a písemnictví.
Jiří Menzel je členem Academy of Motion Picture Arts and Sciences, členem Evropské filmové akademie a nově zřízené České filmové a televizní akademie. V letech 1990-1992 byl vedoucím katedry režie na pražské FAMU. Do roku 1998 byl vedoucím Studia 89, které spadalo pod Krátký film Praha a byl jmenován Prezidentem Rady ALFA TV / první Nadace pro Střední a Východoevropskou spolupráci /.
V říjnu 1996 vyšla jeho první knížka v nakladatelství MOTTO „Tak nevím“. O rok později vyšlo pokračování knihy pod názvem „Tak nevím podruhé“.
28.X.96 převzal na Hradě z rukou pana prezidenta Havla státní vyznamenání Medaili Za Zásluhy.
V březnu získal od České filmové a televizní akademie Českého lva 1996 - cenu za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.
V květnu 2000 mu byla udělena cena Italské asociace divadelních a filmových tvůrců ( Unupadec) – Zlatá evropská plaketa 2000.
Od roku 2000 do dubna roku 2003 byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech.
V roce 2003 byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech oceněn za celoživotní dílo.
Na MFF v Kalkatě převzal Cenu za celoživotní dílo.
V roce 2004 mu bylo uděleno vládou Maďarské republiky vyznamenání Řádu středního kříže s hvězdou.
Další dvě ocenění za celoživotní dílo obdržel v roce 2004 na MFF v Istanbulu a na MFF BIFEST v Bukurešti.
Koncem roku 2004 mu byl na MFF Beauvais /Francie/ udělen Řád Komandéra umění a písemnictví. V roce 2005 dostal cenu za celoživotní dílo na festivalu ve Valencii (Španělsko).
Součástí jeho tvůrčí práce je i tvorba divadelní. Od roku 1965 začal Jiří Menzel také režírovat v divadle. První úspěšnou hrou byla Mandragora v Činoherním klubu, kde zakotvil až do roku 1995 a inscenoval zde hry : Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba. Hrál v Penzionu pro svobodné pány. Režíroval v Semaforu , Na Zábradlí, v Národním divadle, v Divadle na Vinohradech, v Divadle Bez zábradlí, Disku, Rokoku. Hostoval i na zahraničních scénách: Basilej, Bochum, Budapešť, Curych, Tampere, Dubrovník, Berlín, Luleo, Comédie Française v Paříži,Cagliari, Sofie, Zagreb a Oslo.
Pro švédskou televizi vytvořil inscenaci dramatu Mandragora. Pro MGM Production z New Yorku natočil inscenaci hry V. Havla AUDIENCE a dokumentární film o vzniku této inscenace.
Natočil desetiminutový film o Rudolfu Hrušínském, který se stal součástí zahraničního projektu THE CELLO, do kterého byly zařazeny filmy režisérů Bertolucciho, Szaboa, Godarda a dalších.
V současné době připravuje film podle díla Bohumila Hrabala „Obsluhoval jsem anglického krále“.
ke dni 20.4.2005 Míla Řádová

Seznam divadelních režií:
1. MANDRAGORA Činoherní klub 1965
2. ĎÁBEL Z VINOHRAD Semafor 1966
3. POSLEDNÍ ŠTACE Semafor 1968
4. MANDRAGORA Basilej 1969
5. MLYNÁŘ A JEHO DÍTĚ Na zábradlí 1969 ?
6. ALCHYMISTA Basilej 1970
7. ALCHYMISTA Na zábradlí 1971
8. VOJCEK Disk 1971?
9. PILAROVÁ Rokoko 1972?
10. SPÁLENÝ Rokoko 1972?
11. CK VOKÁL Olympic 1972?
12. SIMPLICISSIMUS Černé divadlo 1976
13. LYSISTRATA Bochum 1976
14. TŘI MUŠKETÝŘI Bochum 1977
15. DÁMA S PSÍČKEM Bochum 1978
16. KOČIČÍ HRA Bochum 1978
17. USPOŘENÁ LIBRA Bochum 1979
18. JEZINKY A BEZINKY Bochum 1979
19. UMĚNÍ KOMEDIE Bochum 1980
20. KRÁL JELENEM Budapešť 1981
21. KAVÁRNIČKA Curych 1982
22. TŘI V TOM Činoherní klub 1976
23. SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ Tampere 1982
24. HAMLET Dubrovník 1983
25. GULIVER Curych 1983
26. ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY Tampere 1984
27. TŘI V TOM Záhřeb 1985
28. MANDRAGORA Záhřeb 1986
29. BEZ ROUCHA Činoherní klub 1986
30. FAUST Semafor 1987
31. BROUK V HLAVĚ Berlín 1988
32. TŘI KLAUNI Curych 1981
33. REVIZOR Luleo 1989
34. ZLÝ JELEN Národní divadlo 1989
35. HODINOVÝ HOTELIÉR Žižkovské divadlo 1990
36. SEX LETNÍ NOCI Berlín 1991
37. AUDIENCE Činoherní klub 1990
38. ŽEBRÁCKÁ OPERA Činoherní klub 1990
39. MARTINOVA CENA Comedie francaise 1993
40. FIGAROVA SVATBA Činoherní klub 1994
41. SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ Český Krumlov 1995
42. BEZ ROUCHA České Budějovice 1997
43. MANDRAGORA České Budějovice 1998
44. DŮM U ČTYŘ LETOR Divadlo na Vinohradech 1995
45. JAKUBOWSKI A PLUKOVNÍK Divadlo na Vinohradech 1996
46. BROUK V HLAVĚ Divadlo na Vinohradech 1997
47. KDES BYLA V NOCI Bez zábradlí 1997
48. JAK JE DŮLEŽITÉ MÍT FILIPA Divadlo na Vinohradech 1998
49. BLBEC K VEČEŘI Bez zábradlí 1998
50. Každý rok ve stejnou dobu Bez zábradlí 1998
51. SHAPIRA Divadlo na Vinohradech 1998
52. DALIBOR Cagliari 1999
53. PRÉ Semafor 1999
54. ZDRAVÝ NEMOCNÝ Dubrovník 1999
55. VESELÉ PANIČKY Český Krumlov 1999
56. STENOTYPISTÉ Sofie 1999
57. BEZ ROUCHA Sofie 1999
58. Další roky ve stejnou dobu Bez Zábradlí 2000
59. Hrátky s čertem Divadlo na Vinohradech 2000
60. Zpívající Benátky Divadlo na Vinohradech2000
61. Noc v Synagoze Semafor 2000
62. Brouk v hlavě Zagreb 2000
63. Bez roucha Bez zábradlí 2001
64. Tři v tom Sofie 2001
65. Blbec k večeři Sofie 2001
66. Král Jan Divadlo na Vinohradech 2001
67. Lysistrata Divadlo na Vinohradech 2002
68. Poprask na laguně Oslo 2002
69. Blbec k večeři Záhřeb 2002
70. Don Juan Divadlo na Vinohradech 2003
71. Zdravý nemocný Sofia 2003
72. Kdes to byl/a/ v noci Sofia 2003
73. Bez roucha Budapešť 2004
74. Nebyla to pátá, byla to devátá Agentura Harlekýn, Praha 2005
75.
76.
77.

Zjevení síly maličkostí
Dnes jsme si už poměrně zvykli na to, že mladíkové sotva vyšlí ze škol sbírají v rolích režisérů vysoká ocenění na prestižních světových festivalech. Ale když v roce 1967 získal Jiří Menzel, tehdy devětadvacetiletý, Oscara za Osfře sledované vlaky, natočené dokonce ještě rok předtím, vzbudila tato událost nebývalou mezinárodní pozornost. Nebyla to zdaleka poslední významná cena, kterou Menzel za svá díla získal, přesto však od té doby snad v každé významnější zmínce o něm byl obdivně vynášen právě jeho mladický triumf. A to ještě s poukazem na neméně pozoruhodný fakt, že šlo tehdy o jeho celovečerní prvotinu! V souvislosti s Menzelovými úspěchy se vždycky mluví o jeho štěstí v podobě setkání s Bohumilém Hrabalem, který mu poskytl látky silné humánním poselstvím i poetickým ztvárněním. Ale štěstí zřejmě měla především naše kinematografie, že Menzel nalezl autora, jehož prózy tak zásadně souzněly s jeho specifickým talentem. Zřetelně se projevil již ve čtrnáctiminutovém absolventském snímku s názvem Umřel nám pan Foerster (1963): zatímco Menzelovi „famáčtí" spolužáci se zdařile hlásili o slovo dramatickými příběhy a značnou občanskou i mravní angažovaností, on svou křehkou miniaturku utkal z okouzlivě lenivé nálady teplého letního dne, v jehož slunci a vůních se z hlediska postav vůbec nic mimořádného nestalo.
Hrabal dokázal i ve svých drobných prózách obsáhnout celý lidský život, nikoliv pokud jde o délku pouti od narození po smrt, zato však jeho zázračné a drtivé okamžiky. Postavy v povídkách i rozsáhlejších textech živořily na smetišti dějin, vesměs působily napohled uboze a směšně, a přitom jim nechyběly emoce a prožitky monumentálních hrdinů antických či křesťanských dramat. Menzel jim dovedl porozumět s mimořádnou senzitivitou a tak jako Hrabal rovněž vnímal, že novodobá dramata se již neodehrávají ve spektakulárních kulisách a statečnost nebo slabost postav se zdaleka neprojevují pouze velkými gesty. Následoval Mistra a upřel oči na to, čemu se obvykle říká obyčejné, ba mnohdy nevábné prostředí, obrátil se k nezajímavým, nejednou nicotným existencím a přesvědčil diváka, že takové vidění světa je jen důsledek dostatečného pozorovatelského talentu. Zaujetí a vstřícnost, citlivost a soustředěnost jsou s to odplavit povlak šedi a skutečnost se zjeví ve své nekonečné barevnosti. A není vůbec třeba čekat na mimořádné situace a události, to podstatné o člověku lze postihnout i skrze nepatrný dějový detail.
Jízda dýchavičným automobilovým veteránem je pro manžele ve Smrt! pana Baltazara (Perličky na dně) vzrušujícím a radostným prožitkem stejně jako vyčkávání na motocyklové závodníky na ušlapaném a lidmi přeplněném trávníku, lemujícím jízdní dráhu. Ve svém náruživém fanouškovství jsou naivní a komičtí stejně jako Miloš Hrma z Osfře sledovaných vlaků, svěřující se každému uchu se svými sexuálními trampotami či sledující s plachou zjitřeností nevinné erotické aktivity Mášenčina strýčka v jeho fotografickém ateliéru. Také Zdenička laškující při noční službě s výpravčím Hubičkou v nádražní kanceláři se řadí po jejich bok a podobně i cudný a mírný, nadzemsky trpělivý Pavel Hvězdář (Skřivánci na nití) nebo třeba vzteklounský řidič Pávek z filmu Vesničko má středisková. Menzel nikdy neumenšuje omezenost a pošetilost svých hrdinů, „pouze" nás jemně a nenápadně nabádá pohlédnout na ně i z jiného úhlu. Tak jsme poznenáhlu usvědčeni z vlastní krátkozrakosti a žasneme nad tím, že jsme nad takovými postavami chtěli jen povýšeně mávnout rukou. Vždyť pár propadlý motoristickému fanouškovství se umí těšit z mála a schopností přeměnit všední chvíli na opojný zážitek se dotýká ráje! A Miloš se čistotou své duše podobá andělovi, není situace, v níž by nejednal s odzbrojující autentičností. To platí beze zbytku rovněž o Hvězdářovi, jenž se umí něžně zamilovat dokonce i na šrotišti, navzdory ústrkúm a ponižování, jimž je vystavován, a také o šoféru Pávkovi, který své srdce dokáže otevřít soucitu s bezbranným prosťáčkem.
Menzelovo mistrovství spočívá v tom, že o hodnotách, po nichž všichni ve skrytu duše prahneme, se v jeho filmech nedeklamuje. Sem tam vloží postavě do úst Hrabalovu větu, v níž neobvyklé básnické pojmenování osvítí to, co bychom jinak nespatřili, ale převážně nabídne divákovi ryze filmový ekvivalent pohledů a úvah, které čtenáři zprostředkovává emocionálně zaujatý subjektivní vypravěč. Motorky ve Smrti pana Baltazara se realisticky nepřiřítí s ohlušujícím rachotem, namísto toho se jakoby snově vynořují na horizontu zpoza kopce a zpomaleně, v rytmu taneční hudby, se ladně vlní po blyštivém pásu silnice směrem k nadšené manželské dvojici, slastně pohroužené do tohoto omamného představení. Podobně Menzel v Osfře sledovaných vlacích vykreslí fotoateliér Mášina strýčka, ve skutečnosti asi omšelý a značně provinční, jako kouzelný budoár nabitý dráždivé smyslnou atmosférou - to proto, že jej takhle vnímá Miloš, kolísající mezi touhou po Máše a strachem z fiaska blížící se milostné noci. Díky režisérové invenci se nám tak dostává nejen přímo hmatatelného důkazu Milošova momentálního rozpoložení, ale zároveň i dalšího potvrzení jeho ostýchavosti a bezelstností, opravdovosti věčného údivu v doširoka otevřených očích.
Byla by to dlouhá řada scén, kdyby měly být vyjmenovány ty, v nichž Menzel poetizuje skutečnost, noří ji do oparu nostalgie či jemné krásy, aby na plátně zachytil nepostižitelné proudění životodárných sil a schopností vyvěrajících z nitra člověka. Vystačí s málem, kupříkladu se zaznamenáním bezděčného gesta, nečekaně prozrazujícího cosi významného o postavě, s výtvarně komponovaným záběrem, tónem pastelové barvy, atmosférou určité denní doby, hudebním motivem podmíněným vnitřním rozpoložením hrdiny, s detailem všední věci, která v nás vzbudí tichý úžas - jako cinkající telegraf, z něhož vlnivě „teče" bílá papírová stuha se zprávou... Možná právě soustředění na ono proudění a víření, které lidem pomáhá přenést se přes sebehlubší propasti života, je společným jmenovatelem všech jeho filmů, i těch, jež natočil podle Vančurových próz nebo scénářů Zdeňka Svěráka. l v Rozmarném létě, jednom z dalších Menzelových triumfů 60. let a pokladu české kinematografie, se toto téma s rafinovanou nenápadností hlásí ke slovu. Na rozdíl od Vančury, jemuž obyvatelé Krokových Varů slouží především k duchaplnému výsměchu lidské malosti, pod Menzelovým humorem prosvítá porozumění pro stesk, jaký občas přepadne snad každého člověka: stesk z touhy po jiném způsobu života, již už nikdy nebude možné naplnit.
Vědomí nebo alespoň tušení rozporu mezi iluzí a skutečností lze cítit na dně duše většiny Menzelových hrdinů a to, že není tragicky rozdírající a stravující, lze přičíst jejich pozitivní vnitřní energii, jejích vitalitě, ať už zdrojem pro ně je prostomyslnost, nebo hlubinná moudrost. Takový pohled režiséra dlouho chránil před poklesnutím k figurkářství; nádražácký elév Miloš Hrma, pan Důra, lázeňský mistr, Pavel Hvězdář, kuchař na „převýchově" v kladenských hutích, a třeba i Otík, Pávkův slabomyslný pomocník, nedodávali filmovým zápletkám jen barvitý kolorit, neboť Menzel dokázal do řetězce jejich komických výstupů vpravit i chvíle, kdy na svých bedrech pocítili tíhu osudu.
Přitom se Jiří Menzel setkal s látkou svým založením tragickou pouze dvakrát: když adaptoval Ostře sledované vlaky a poté Skřivánky na niti. V prvním případě dokonale využil perspektivy naivního Miloše, aby ten veskrze smutný a krutý příběh mohl potáhnout mázdrou poetické stylizace a převážně lyrického humoru. Druhé zadání bylo mnohem těžší, chtěl-li i tentokrát dostát pověsti hravého a básnivého režiséra, jelikož temnota líčení v této Hrabalově předloze je zřejmě nejintenzivnější. Menzel tu temnotu průběžně nechává vystoupit na povrch, jinak se ovšem nedá odradit od svého záměru přimět diváka k úsměvu. Kdo se dobře dívá, rozezná však, k jaké změně došlo, když režisér zde namísto bezvýhradně laskavého žertování balancuje na ostří hrany mezi průzračnou komikou němé grotesky a jitřivým humorem grotesky absurdní. Menzelovo jméno má mezinárodní zvuk a zásadně se také podílí na zahraniční pověsti české kinematografie. Jestliže se v souvislosti s ní vyzdvihovala odvaha překračovat hranice žánrů a druhů a za specifický „vynález" české nové vlny je považována tragikomedie, ideálně rezonující s ostře protikladným prožíváním moderního člověka, pak je to především Menzel, vedle Formana a Passera, kdo toto experimentování úspěšně podstupoval. U nás jeho filmy těší už několik diváckých generací, ti dnes postarší si vzpomenou, jak se cítili zasaženi pravdivostí jeho postav, jak byli zaujati pronikavostí Menzelova kritického oka, jež přitom předstíralo, že jen tak rozpačitě a nevšímavě pomrkává, jak byli dojati zjevením čiré krásy, když se v beznadějných dobách komunistického temna objevily Postřižiny. A mladí? Nepotkáte nikoho, kdo by neznal jeho jméno, nevěděl, jaké to je, když v létě prší na rázem opuštěné plovárně do nedopitých sklenek a půllitrů... Všichni se k jeho dílům vracíme, abychom povzbudili nebo znovunabyli pozitivní životní pocit.
Pocta Jiřímu Menzelovi Zdena Škapová 38. MFF Karlovy Vary

doc.,filmový a divadelní režisér
Studia režie na FAMU dokončil v roce 1962. Na filmovém plátně se objevil i pod vedením jiných režisérů už v dobách, kdy studoval na FAMU (Strop, Obžalovaný). Divadlo často režíroval i v zahraničí.

V letech 1957-61 studoval režii na pražské FAMU u Otakara Vávry. Absolvoval v roce 1962 filmem Umřel nám pan Foerster. Začínal v Krátkém filmu Praha. Pracoval jako režisér v pražských divadlech i v zahraničí. Od roku 1964 se objevoval jako herec prakticky ve všech svých filmech a ve filmech jiných českých a maďarských režisérů. Jeho filmy úspěšně reprezentovaly Československo na filmových festivalech a mnohé z nich získaly prestižní ceny. Po roce 1990 byl nakrátko vedoucím katedry režie na FAMU. Věnuje se i divadelní režii (Vinohrady) a příležitostnému herectví.
V roce 1990 získal na MFF v San Francisku Cenu A. Kurosawy za celoživotní dílo a o rak později obdržel od francouzské vlády znak důstojníka Řádu umění a literatury. V roce 1996 převzal za dlouholetý umělecký přínos českému filmu Cenu VI. Vančury, udělovanou FITES. V roce 1999 mu byla udělena Cena sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského. V dubnu 2001 převzal v Makedonii zlatou kameru za celoživotní dílo.
Od roku 2002 se více více spolupracuje s Divadlem bez zábradlí.
Kino MAT


Teoretické znalosti i praxi filmového řemesla získal na FAMU u Otakara Vávry, kde studoval například s Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem nebo Janem Němcem.Hned druhý celovečerní film OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY (1966) mu přinesl celosvětový úspěch. Ještě v šedesátých letech natočil dvě vynikající adaptace podle Vladislava Vančury ROZMARNÉ LÉTO (1967) a Bohumila Hrabala SKŘIVÁNCI NA NITI (1969) a hudební komedii ZLOČIN V¦ŠANTÁNU (1968) podle původního scénáře Josefa Škvoreckého a Jiřího Suchého. Po srpnové invazi nemohl pět let natáčet. V roce 1974 mu byl nabídnut tendenční scénář o stavbě dalešické přehrady KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO. Po jeho natočení mohl znovu pracovat na látkách bližších jemu samému: NA SAMOTĚ U LESA (1976), POSTŘIŽINY (1980) nebo VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985). V těchto filmech především uplatňuje svůj cit pro vytvoření osobité atmosféry příběhu a citlivé vedení herců. Z dalších filmových režií: BÁJEČNÍ MUŽI S¦KLIKOU (1978). KONEC STARÝCH ČASŮ (1989), ŽEBRÁCKÁ OPERA (1991), ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA (1993).
1967 -- Oscar (Ostře sledované vlaky)
1985 -- nominace na Oscara (Vesničko má středisková)

filmový a divadelní režisér
Studia režie na FAMU dokončil v roce 1962. Na filmovém plátně se
objevil i pod vedením jiných režisérů už v dobách, kdy studoval na
FAMU (Strop, Obžalovaný). Divadlo často režíroval i v zahraničí.

Teoretické znalosti i praxi filmového řemesla získal na FAMU u
Otakara Vávry, kde studoval například s Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem nebo Janem Němcem.Hned druhý celovečerní film OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY (1966) mu přinesl celosvětový úspěch. Ještě v šedesátých letech natočil dvě vynikající adaptace podle Vladislava Vančury ROZMARNÉ LÉTO (1967) a Bohumila Hrabala SKŘIVÁNCI NA NITI (1969) a hudební komedii ZLOČIN V¦ŠANTÁNU (1968) podle původního scénáře Josefa Škvoreckého a Jiřího Suchého. Po srpnové invazi nemohl pět let natáčet. V roce 1974 mu byl nabídnut tendenční scénář o stavbě dalešické přehrady KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO. Po jeho natočení mohl znovu pracovat na látkách bližších jemu samému: NA SAMOTĚ U LESA (1976), POSTŘIŽINY (1980) nebo VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985). V těchto filmech především uplatňuje svůj cit pro vytvoření osobité atmosféry příběhu a citlivé vedení herců. Z dalších filmových režií: BÁJEČNÍ MUŽI S¦KLIKOU (1978). KONEC STARÝCH ČASŮ (1989), ŽEBRÁCKÁ OPERA (1991), ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA (1993).
1967 -- Oscar (Ostře sledované vlaky)
1985 -- nominace na Oscara (Vesničko má středisková)

Autor/Zdroj: /Sber


V letech 1957-61 studoval režii na pražské FAMU u Otakara Vávry. Absolvoval v roce 1962 filmem Umřel nám pan Foerster. Začínal v Krátkém filmu Praha. Pracoval jako režisér v pražských divadlech i v zahraničí. Od roku 1964 se objevoval jako herec prakticky ve všech svých filmech a ve filmech jiných českých a maďarských režisérů. Jeho filmy úspěšně reprezentovaly Československo na filmových festivalech a mnohé z nich získaly prestižní ceny. Po roce 1990 byl nakrátko vedoucím katedry režie na FAMU. Věnuje se i divadelní režii (Vinohrady) a příležitostnému herectví.
V roce 1990 získal na MFF v San Francisku Cenu A. Kurosawy za celoživotní dílo a o rok později obdržel od francouzské vlády znak důstojníka Řádu umění a literatury. V roce 1996 převzal za dlouholetý umělecký přínos českému filmu Cenu VI. Vančury, udělovanou EITES. V roce 1999 mu byla udělena Cena sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského. V dubnu 2001 převzal v Makedonii Zlatou kameru za celoživotní dílo
Filmy Jiřího Menzela (jako herce, neúplný výlet) - 1964: Každý den odvahu; Kdyby tisíc klarinetů; Místo v houfu; Obžalovaný; 1965: Bloudění; Nikdo se nebude smát; 1966: Flám; Hotel pro cizince; Návrat zvraceného syna; 1967: Dita Saxová; Soukromá vichřice; 1968: Spalovač mrtvol;1ločin v šantánu; 1970: Nevěsta (reportér); 1971: Šestka jde světem (protl. NDR); 1973: Třicet panen a Pythagoras; 1976: Hra o jablko (dr. John); 1978: Báječní muži s kliko r; 1979: Hra na tělo; Modrá planeta; Každou středu (Minden szerdán, protl. Madbrsko); Koportos (protl. Madbrsko); 1981: Srdeční problémy (protl. Madársko); Buldoci
a třešně; 1982: Srdečný pozdrav ze zeměkoule; Upír z Feratu; 1983: Fandy, ó Fandy; Hra u oblacích (Felhiijáték, protl. Madársko); 1986: Utekajme, už jde!; 1989: Něžný barbar (doktor); 1990: lvláštní bytosti (Slováček); Marta a já (dr. Benda); 1991: Něho; Obecná škola (dr. Kalaban); 1992: La petite apocalypse (Malá apokalypsa, protl. Francie, rež. Costa-Gauras); 1995: Příliš hlučná samota (profesor); Má je pomsta (režisér); 1999: Všichni moji blízcí (pan Stein).
filmy Jiřího Menzela (jako režiséra, H - herec) - 1960: Domy z panelů, kr. film FAMU 1962: Umřel nám pan Foerster, kr. film FAMU; 1965: Smrt pana Baltazara (povídka z filmu Perličky na dně), + H; povídka Zločin v dívčí škole ve stejnojmenném filmu; 1966: Ostře sledované vlaky, + H; 1967: Rozmarné léto, + H; 1968:1ločin u šantánu, • H; 1969: Skřivánci na niti; 1974: Kdo hledá zlaté dno; Proměny krajiny, kr. film; 1976: Na samotě u lesa; 1978: Báječní muži s klikou, + H; 1980: Postřižiny; 1983: Slavnosti sněženek; 1985: Vesničko má středisková; Čokoládoví čmuchalové (protl. Švýcarsko); 1989: Konec starých časů; 1990: Audience (TV záznam div. představení); 1991: Žebrácká opera; 1993: Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonk na; 1994: GEN: Bohumil Hrabal (TV).1997 maďarský film Františčiny neděle 2005: Světová atrakce- Dódo a NAftalin " (rež.Róbert Koltay)

Kino Mat