Bombardování

Válečné přešlapy byly, jsou a i nadále   budou. Situace hodna k odsouzení, ale bohužel,   ještě se nikdo nenarodil zcela neomylný. O   přešlapu leteckého bombardování ví své i   Praha a to ze 14. února 1945. Piloti a   navigátoři osmé letecké armády si (jen)   spletli Drážďany. Následky dnes pro mnohé už   bohužel naprosto těžko představující. Na   majetku i na životech. Stejný případ se stal v   Dánsku a to pouhý měsíc po Praze. A o tom   vypráví tento snímek, který hned sáhl po tom   nejbolestivějším. Rozbombardování školy   plného dětí. Dánští tvůrci se rozhodli   natáčet v Česku, takže lze rozpoznat známé   lokace. Jen tak pro zajímavost, třeba Josefov   použili i tvůrci snímku ´Úkryt v ZOO´   (2017), s příběhem odehrávající se v době   německé okupace. Ale zpět k bombardování.   Druhá světová válka je plná doložitelných   tragických příběhů, takže je stále z čeho   čerpat. A co stát, to hodně podobné události   při porovnání s ostatními. Teď jde o to,   jestli se to povede významně zpracovat do   filmové podoby, aby to emočně diváka zasáhlo   tak, že snímek plně splní svůj   protiválečný aspekt ve své výpovědi.   Scénář obsahuje celkem tři dějové linky,   které se vzájemně prolínají a poukazují na   běžné rozpory v okupované společnosti.   Nejzásadnější dějová linka je vlivem tématu   osudová cesta dvou dívek a chlapce, který hned   na začátku prožije trauma zanechávající na   něm následky. Dějová linka o odboji vyznívá   spíše jen jako doplněk na vyplnění stopáže.   A třetí dějová linka je o mladé inteligentní   jeptišce zpochybňující existenci boha, která   navíc prožije romanci s chlapcem, který se dal   na stranu nepřítele. Po setkání a rozpravě s   onou jeptiškou však pozře. Nic než pokus o   dosazení romance svou nucenou kýčovitostí,   která vyznívá na celém snímku jako zcela   zbytečný status. Příběh o dětech je tak   jednoduchý a krátký, že by stačil i na   půlhodinovou povídku. Ano, tak slabý ten   scénář je. Režisér a scenárista v jedné   osobě však vsadil převážně na atmosférickou   stránku ve vyprávění s rozsahem až do   filmového umění. Snímek místo vytváření   šoku a hrůzy spíše funguje jako mainstreamové   melodrama v podobě experimentálního artového   filmu s použitím patřičného vizuálního   vyjádření daných skutků. Ano, hodně je   citelná absence přímého tahu na branku, takže   mnohé emoční scény bohužel nefungují zcela   na 100%. K dojetí a respektu však ale přesto   může po divácké stránce dosáhnout svého.   Ona závěrečná scéna s dívenkou odmítající   jídlo s následným zážitkem poté, co jí otec   řekne, že když nebude jíst tak zemře, je ta   nejsilnější. Po vizuální stránce tímto Ole   Bornedal poukazuje na hodnotu každého života a   právě ohledně dětí z mateřského hlediska   tím nejkrásnějším způsobem. Snímek tedy   značně jednoduchý, ale zásadní ve své   výpovědi. Značná jednoduchost snad ani na   škodu není, neb stále platí, že v   jednoduchosti je síla, čímž tento snímek   později určitě ve své protiválečné   výpovědi o něco zesílí.