Skřivánci na niti

Mlíkař:
"Moje pravda se dá posadit na koleno; moje pravda je jako chleba na stole... Ale ona už na tom stole není. Kluci, ukradli nám pravdu! Kurvy! Kde ta pravda je?"

A chleba bude! A máslo bude... I smetana bude! I Fibich a Dvořák!!!

Saxofonista:
"Profesore, vy se mně líbíte. Vy jste odmítl dát do stoupy Schopenhauera."

Profesor:
"Stačí takhle zadarmo zvednout hlavu a... vidíte to nebe? Pan Kant takhle chodil v Königsbergu a napsal: Dvě věci naplňují mou mysl vždy znovu a znovu a s přibývajícím obdivem a úctou: ohvězdněné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. To tam nahoře ničí moji důležitost, takže si připadám jako nějaké zvířátko. Ten mravní zákon ale zvyšuje moji cenu do nekonečnosti, ve které jsem naprosto nezávislý od světa smyslů..."
(profesor s hlavou zvrácenou k nočnímu nebi náhle spadne do jámy)
"To je ta oslava člověka: vidí samé ideje, a klopýtne o kdejaké hovno. Vítězství sestává ze samých průserů."

Drobeček:
"Kudlo, ty seš typicky česká nátura: jen dostaneš funkci a už si myslíš, že hovno je tvůj strejc."

Pan prokurátor může mluvit o štěstí, že neskončil před soudruhem prokurátorem.

Kdo bude umývat naši babičku? To maj na starost esenbáci.

Co to je za milého chlapce - za předčasně moudrého člověka?

Bývalý prokurátor:
"Existuje teorie dvojí facky: Když mně dá dělník facku, můžou za to zavřít mě, protože jsem ho k té facce vyprovokoval; a když já dám facku dělníkovi, tak je to kvalifikováno jako těžké ublížení na těle, i když je to ublížení pouze lehké."

Pionýrská vedoucí:
"Fuj, přivádět na svět další kapitalismem zkaženou a otrávenou duši!"

V naší zemi, je i nemožné možné.

(Dcera pozoruje spolu laškující rodiče): "Ne aby vás napadlo mít ještě děti!"
Otec: "Co ty víš!"
Dcera: "Rozum na to nemáte oba dva."
Matka: "Copak bych nemohl mít ještě děti?"
Dcera: "Mohla..., ale já bych se musela ve škole hanbou propadnout."
Otec: "Než půjdeš spát, tak si umej nohy!"