Vítr v kapse

Nerozluční kamarádi Ondřej a Cyril, přezdívaný Cinda, prožívají první rok po úspěšné maturitě na průmyslové škole. Ondřej touží po práci na lodi, Cinda chce navštívit Paříž, kam jej pozvala teta. Oba se však musí vypořádat nejen s praxí, tolik odlišnou od školních představ, ale zejména s řadou soukromých problémů. To první zvládnou snadno a brzy po nástupu do velkého závodu se naučí využívat velkou část pracovní doby k rošťárnám, ulejvání a řešení soukromých problémů. To další už však tak snadné není. Ať už jde o Ondřejův citový vztah k prodavačce Heleně, nebo Cindovy problémy s modrou knížkou. Teprve tragická smrt jednoho z nich znamená pro druhého definitivní konec mladické bezstarostnosti a lehkomyslného přístupu k životu.

Zdroj: Nova

Dva nejlepší kamarádi Ondřej a Cyril nastoupí továrny. Její sny jsou jiné než pracovat ve strojním závodě. Ondřej by rád nna moře,Cyril sní o cestě do Paříže, ale osud je jiný. Ondřej je povolán na vojnu a Cyrilovi se stane osudná jeho motorka, se kterou má nehodu a zemře na následky vnitřního krvácení.

Ondřej a Cyril, podobně jako desetitisíce jiných učňů, složili maturitu (z Nerudových Písní kosmických), oslavili ji colou za zvuků muziky Michala Davida a jejich další cesta je přirozeně zavedla do lůna matky dělnické třídy, do fabriky. Z jejich pohledu jim není přáno, jsou stále pod kuratelou rodičů a mistrů, práce je nenaplňuje, nedaří se jim ani s děvčaty… Baví se tedy nevinnými rošťárnami z repertoáru IV. cenové a spřádají plány, jak ze stereotypu tohoto života uniknout. A jakkoliv se jim zdá, že všechny cesty ke štěstí či neštěstí vedou na vojnu, teprve rána osudu jim ukáže, že život má ve skutečnosti jen jeden jediný cíl…
Film Vítr v kapse bývá sice v kontextu dalších sci-fi o socialistické mládeži, kterých se režisér v 80. letech dopustil, obvykle považován za nejzdařilejší, jeho vyznění je ale přinejmenším problematické. Zatímco snímky typu Láska z pasáže (1984), Discopříběh (1987) či Kamarádi do deště (1988, 1992) jsou natolik tupé, že jejich důmyslně skrytý společensko kritický podtext nelze brát vůbec vážně, Vítr v kapse se snaží tvářit odvážněji, je to ale jen zdání… Jde přesně o tu míru kritiky, kterou si mohou tvůrci dovolit, aby splnili objednávku a zároveň se jim nemohlo vůbec nic stát. Hrdinové rebelují bez toho, že by věděli proč, přičemž jejich jedinou zřetelnou motivací k úniku před stereotypem je lenost. Své okolí negují, protože je nutí pracovat. Jejich osudy jsou plakátové, dialogy vyprázdněné, generační spory se týkají především televizního fotbalu.
Z formálního hlediska se film zřetelně snaží vymknout z jednotného modelu normalizačních filmů. Ano, náhledy kameramana Jaromíra Šofra na industriální Plzeň jsou o pár stupínků syrovější, než bylo zvykem. Ano, hudba se snaží omráčit nespoutaností, ale ztotožnění rebelského tématu s hudebním motivem jednoho ze symbolů normalizační pokleslosti - vlezlého a textově zcela vyšinutého megahitu Michala Davida Nonstop - působí přinejmenším absurdně. Ano, skladba filmu je (tak nějak) radikálnější… Čím déle sleduje divák film, tím je zřetelnější, že nejde o záměr, ale o prostou neschopnost cokoliv odvyprávět. Výsledný snímek je, zejména v konfrontaci s Feničovým Džusovým románem (1984), v podstatě konformním přitakáním normalizační realitě a do šedi dobové produkce zapadá i svým provedením.

Aleš Říman, 36.LFŠ 2010