Pohled do očí

Poměrně neznámý snímek kombinující   milostný a poetický přednes s výrobní   tématikou, který by se dal označit jako   opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech.   Komediální živelnost šla stranou a spíše se   vsázelo na umělecký přednes a poklidnou   atmosféru. Příběh není nezajímavý,   samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na   poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve   zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo   umístěnka. Snímek něco takového připomene.   Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si   někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo   samozřejmě o přeložení a něco takového   odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho   vyvléct, samozřejmě byla a jaká už   pojednává tento příběh, kde je v rámci   ideologie, jako obvykle, do patřičné   problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále   příběhu tedy v žádném případě nemůže   překvapit, čímž je timto moralizační opět   naplněn. Snímek je tedy určen především pro   náročného diváka, který rozumí aspektu dané   tvorby. Ostatní se budou nudit.

Nudné psychodrama, kterého děj zpomalují   retrospektivy. I když jich není moc, kazí   tenhle táhnoucí se a uspávající film. Měl   bych dát něco sám sobě, že jsem neusnul.