Lidice

POZOR SPOILER

Ve městě Lidice probíhá jakási oslava. Má se krájet i dort. Starosta předává nůž na krájení místostarostovi Františku Šímovi. V tom okamžiku sem vpadne jeho silně opilý první syn, mladý Eda. František, ač ženatý, totiž sem tam pomilovával sousedku Marii. A Eda to zjistil. Onen osudný nůž se jen nešťastnou náhodou stane vražednou zbraní. František končí u soudu a pak na čtyři léta ve vězení. Marie za ním do kriminálu přijde a donese mu vejce a Bibli. Je válka, nacisté se roztahují, kde mohou, a k moci se dostává R. Heydrich. Za Františkem přichází jeho druhý syn a přinese mu cigarety. O ty se Franta podělí se spoluvězni - Polákem a Čechem. Polák sedí za falšování, ale i ve vězení v tom na příkaz dozorce pokračuje. Mladý Karel Šíma s kamarádem naznačili dvěma holkám, že jsou v odboji. A v té době je dokončena operace skupiny Silver A. Začíná šílenství. Jak venku, tak v kriminále. Ve vězení sám dozorce zničí své rádio, které tajně poslouchal. Mladá dívka, kterou zatáhl Karel s kamarádem do hry na odboj je u výslechu. Kamarád je ihned zatčen. Dívka také zmíní Lidice, tím je jejich ortel zpečetěn. Do jednoho z domků je nacisty tajně vpašována vysílačka a dne 9.6.1942 jsou Lidice obklíčeny. Domy jsou zapáleny a 173 mužů zastřeleno. Padesáti třem ženám je odebráno 99 dětí mladších patnácti let s tím, že pojedou napřed. Pravda je taková, že jich bylo 82 zplynováno a jen sedmnáct se jich vrátilo zpět. Jejich matky skončily v koncentračních táborech. O těchto všech událostech Karel Šíma ve vězení nic netuší. Teprve až když je propuštěn a vrací se domů, marně hledá svou vesnici ve sněhu. Pak bydlí v domku u trati s policajtem Vlčkem, který se tehdy snažil si zachovat svědomí a čest. Je konec války a na místě Lidic se pořádá něco jako tryzna. Přichází sem i bývalý vězeň Karel, ale zdá se, že tu není vítanou osobou.

Příběh Lidic je příběhem obyčejných lidí, kteří se absurdní náhodou připletli do cesty "dějinám". Tvůrci nejdou cestou klasického válečného filmu, tragédii přiblíží skrz mezilidské vztahy, a to zejména lásku, která stojí na počátku celého příběhu.

Ne každý ví, že událost, jež otřásla celým světem, začala jako příběh obyčejného sukničkáře. Václav Fiala se zamiluje do Aničky ze Sudet, doma ho však čeká těhotná žena. Dopis, ve kterém Aničku lživě informuje, že "něco" podnikl a musí do ústraní, poslouží krátce po atentátu na Reinharda Heydricha jako záminka k vyhlazení Lidic. Skutečnou událostí je inspirovaný také příběh druhého hrdiny Františka Šímy, který nešťastnou náhodou při opilecké rvačce zabije svého syna. Vyhlazení Lidic tedy přežije nic netušíc ve vězení a po válce se vrací domů, kde ho čeká holá pláň. Stane se tak paradoxně jediným lidickým mužem, který přežil tuto tragédii. S cejchem vraha není však žádoucí.

V době tragického konce, v červnu 1942, měly Lidice za sebou dějiny trvající nejméně šest staletí. Nacisté chladně popravili všechny lidické muže; ženy a děti nechali převést do koncentračního tábora, některé děti dali na převýchovu. Celková bilance - 192 popravených můžů, 58 žen zemřelo v koncentračních táborech a 88 dětí bylo posláno do plynu. Obec Lidice byla vymazána z map a srovnána se zemí.

Film Lidice si připsal další rekord – u nás už ho vidělo přes 520 000 tisíc diváků. Diváci ho mají v oblibě i v zahraničí, udělili mu cenu na filmovém festivalu v Phoenixu.

Film Lidice dobývá divácká srdce nejen u nás, ale i v zahraničí. V Čechách ho shlédlo více než 520 000 diváků, na Phoenix Film Festivalu mu udělili speciální diváckou cenu a organizátoři museli přidat dvě představení navíc, aby uspokojili obrovský zájem, v Izraeli si ho vyžádali už několikrát (dostalo se mu i cti a speciální projekce u příležitosti Mezinárodního dne vzpomínky na holocaust), za necelý měsíc budou Lidice promítány v Argentině. Zmiňovaného promítání v Buenos Aires se zúčastní i dvě ženy, které prostřednictvím sociálních sítí našel producent Adam Dvořák a nesou jméno Lidice. Další žena se jménem Lidice, jež takto Dvořák objevil, zazpívá během slavnostního vzpomínkového aktu letošních vzpomínek na jubilejní výročí vypálení Lidic. Adam Dvořák k tomu dodává: „ Jsem vděčný divákům a jsem tomu hrozně rád, že i tak „těžké téma“ je oslovilo a přišli na náš film, někteří i vícekrát a i když Lidice neobdržely žádné ocenění z odborných řad, vyjma několika nominací, máme ocenění nejvyšší – máme přízeň diváků a děkujeme. Moc si toho vážíme. Můžeme se z ní těšit nejen u nás, ale i ve světě, což dokládají ohlasy, prosby o projekce a divácké ceny, který film a vlastně úplně všichni, jež na něm pracovali, získávají.“
Johana Turnerová

Následky atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha (27.5.1942) se v poměrně krátké době už podruhé staly inspirací pro české filmaře. Zatímco Marek Najbrt v Protektorovi (FP 10/2009) historický motiv využil v obecněji pojatém „kolaborantském“ příběhu, scenárista Zdeněk Mahler a producent Adam Dvořák se ve snímku Lidice vydali jinou cestou. Na základě Mahlerovy novely Nokturno (2000; 2. upravené vydání, Labyrint, Praha 2011) a stejnojmenného scénáře, který získal v roce 2007 Cenu Sazky, zvolili kombinaci psychologického dramatu a historické rekonstrukce. Osudy obyvatel středočeských Lidic, kteří byli v odvetě za atentát ze značné části vyhlazeni a jejichž obec byla srovnána se zemí, jsou líčeny jednak „zevnitř“ přes postavu mladíka Karla Šímy, jeho matky, přátel a sousedů a také přes postavu četníka Vlčka, jednak „zvenčí“, prostřednictvím Karlova otce Františka. Ten tragédii (o níž nemá ani tušení) přežije, protože si ve vězení odpykává čtyřletý trest za zabití staršího syna. Toto téma dodržel i režisér Petr Nikolaev, jenž projekt těsně před začátkem natáčení převzal v červnu 2010 po Alici Nellis, která odstoupila kvůli nemoci (prapůvodně měla zájem o látku i Agnieszka Hollandová). - Tragédie Lidic je spojována s datem 10.6.1942, autoři však postavy exponují už v roce 1938, kdy Šíma spáchal svůj zločin. Vyprávění začíná prologem z června roku 1945, pak se vrací do minulosti a vrcholí tryznou za zničené Lidice v létě 1945. To autorům umožňuje vřadit Šímův příběh do kontextu často manipulované poválečné české historie: jediný žijící dospělý muž z Lidic se nehodí do „hrdinského“ konceptu. - Politickou a společenskou situaci v okupovaných Čechách tvůrci sledují sice útržkovitě, ale v souladu s objektivními výstupy pamětníků a historiků. Největší změny oproti realitě nastaly v charakterizaci hrdinů, kteří jsou bezvýhradně dobří (nevěra či zrada kamaráda jsou líčeny jako drobné poklesky, jež ztratí význam v konfrontaci s finální tragédií). Např. synovrah a záletník František Saidl, jenž byl předlohou pro hlavní postavu, rozhodně nebyl žádným „kladným hrdinou“. – Po realizační stránce patří ambiciózní, náročný projekt k nejvyrovnanějším dílům polistopadové české kinematografie. Nejviditelnější podíl na tom mají vyvážené výkony hereckého ansámblu (s vynikajícím Karlem Rodenem v čele) a efektní kamera Antonia Riestry. To však nemůže zamaskovat některé sporné aspekty učebnicově pojatého filmu, související ovšem už s dramaturgií látky. - Pod závěrečnými titulky běží jména (případně fotografie) žen, pojmenovaných na památku obce Lidice. – Zdeněk Mahler vydal ještě „volnou variaci na známé téma“ Muž, který přežil Lidice (Jota, Brno 2011), jež je podle ediční poznámky volnou, rozšířenou a necenzurovanou autorskou verzí textu Nokturno a jež se blíží konečné filmové podobě. – Osudu druhé české obce, vyhlazené za heydrichiády, se věnuje snímek Ležáky 42 (2010, FP 5/2011z). – V rámci propagace filmu bylo v limitovaném prodeji vydáno stejnojmenné CD, zčásti se soundtrackem a zčásti s písněmi známých interpretů.
Filmový přehled 2011/7

Legendární český režisér Martin Frič chtěl tragédii Lidic zpracovat jako svůj majstrštyk. Miloš Forman, jehož oba rodiče zahynuli v koncentračních táborech, chtěl celé téma pojednat provokativním způsobem jako propagandistický nacistický film. Lidice ale byly zakleté. Mimo jiné i proto, že se po válce staly mocným nástrojem propagandy. Ostatně stačí si vzpomenout na Sokolovo (1974) režiséra Otakara Vávry, v němž lidičtí muži před popravčí četou křičí: „Ať žije komunistická strana!"
Pověst zakletého projektu provázela Lidice také vloni. Kvůli zdravotním problémům musela od filmu pár měsíců před první klapkou odstoupit režisérka Alice Nellis. Nevděčné role náhradníka, který přebíral film takřka kompletně připravený někým jiným, se nakonec ujal Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, 1997, ...a bude hůř, 2007). Ve scénáři, štábu i obsazení provedl velmi málo změn. Například kameramana Vladimíra Smutného nahradil Antonio Riestra, Lenku Vlasákovou Zuzana Fialová a Marthu Issovou Veronika Kubařová. Prakticky z „voleje" se pustil do natáčení.
Opřel se o scénář Zdeňka Mahlera, jehož podpis najdeme pod takovými skvosty české kinematografie, jakými jsou Svatba jako řemen (1967), Nebeští jezdci (1968) či Božská Ema (1979). Mimochodem byl to právě Mahler, kdo tehdy s Formanem připravoval film o Lidicích. „Zatímco mě zajímal příběh vraha vlastního syna, Miloš logicky tíhl k příběhu užvaněného svůdce a jeho naivní milenky, tenhle ženatej chlap si hrál bokem a odnesla to celá vesnice," vzpomíná Mahler. V Lidicích jsou nakonec příběhy oba, přičemž vyprávění lze zhruba rozdělit na tři části.
V první se tvůrci věnují otázce viny, trestu a odpuštění. František Šíma zabil vlastního syna. Nešťastnou náhodou, v sebeobraně, ale zabil. A byl za to odsouzen. Mezitím ovšem začíná 2. světová válka, doba je stále těžší a mladší Šímův sny Karel cítí, že jedinou šancí pro všechny zúčastněné je cesta ke smíření a odpuštění.
Ve druhé části, která vrcholí vypálením Lidic, vystupuje do popředí příběh nenapravitelného sukničkáře Václava Fialy, jenž se velmi nepříjemně zaplete do jedné zdánlivě milosrdné lži.
A třetí část představuje epilog. Ti kteří přežili, hledají důvod a sílu žít dál. Je to ale vůbec možné?
Jaroslav Sedláček
Letní filmová škola 2011

Natáčení filmu začalo 26. července 2010 ve věznici v Mladé Boleslavi. Zahájení natáčení se zúčastnil i Karel Schwarzenberg. Natáčet se mělo 49 dní, mj. v Novém Strašecí, na gymnáziu v Kladně, v Roudnici na Labem (scény z filmového kladenského kina) a v Praze na Hradě. Jako filmové Lidice poslouží vesnice Chcebuz poblíž Štětí, která je podle režiséra filmu svým rozložením Lidicím velmi podobná.

Hlavní natáčení by mělo probíhat 30 dnů, poté by se měl film natáčet 10 dnů na podzim 2010 a později dalších devět dnů pro scény na sněhu. 27. dubna 2011 byla v Praze-Podolí ještě dotočena asi minutová scéna atentátu na Heydricha.

Do rozpočtu filmu přispěla i města Praha, Kladno, Lidice, Opava a Liberec.
Na filmovém festivalu v Karlových Varech 2010 byl 8. července 2010 představen teaser a první plakáty. Jejich autorem je Tomáš Vaverka. Na plakátech je Karel Roden, Jan Budař a ještě Martha Issová, jejíž roli však převzala Veronika Kubařová. Dvouminutový trailer byl představen 8. února 2011.

ZDROJ: převzato z Wikipedie - informace o natáčení filmu

Film Lidice vychází ze scénáře Zdeňka Mahlera Nokturno, který získal v roce 2007 cenu za Nejlepší nezrealizovaný scénář 2007. Přestože, nebo právě proto, že se jedná o mimořádnou filmovou látku, byla cesta k první klapce trnitá. Díky vstřícnému přístupu některých českých společností a štědrosti českých obcí, kterým nebyl osud filmu lhostejný, tak konečně 26. července 2010 padne obnovená první klapka filmu.

Natáčení filmu je plánováno do konce roku 2010, premiéra filmu se pak uskuteční v červnu 2011.