Figurky ze šmantů

František Stavinoha tohle všechno prožil (snad   až na ten porod) a když si člověk zkusí   představit, jaké to bylo, porozumí těm   "obyčejným" útržkům z   bezútěšného hornického života. Druhá věc   je přenesení příběhů na filmové plátno.   Tohle se opravdu moc nepovedlo. Hlavně   scénáristicky. Ale z filmu stejně vždycky   nakonec zůstane jen ten pocit z děje, ne znalost   dialogů. Drsná doba, drsné životní podmínky,   lítost a soucit, to vnímám. Proto hodnotím na   středu a ne níže.

Tohle by se dalo zhodnotit velice pregnantně   jedním slovem ale povinných 100 respektuji.   Možná že...ale ne je to prostě otřes!

Jsem jeden z "potrefených"
Tedy režisér první povídky.
"Chlapci,   natočíte si film! Koupili jsme pro vás   báječný námět," nás přizval na poradu   šéf Tvůrčí skupiny Mládí větou jak z Karla   Čapka Jak se dělá film.
V té době to byla   běžná praxe, že začínající tvůrci museli   natočit hrůzostrašné povídkové filmy - Jak   rodí chlap, Záhada Bermudského trojúhelníku -   aby vůbec dostali šanci samostatně točit.   Nebylo výběru, možnosti ani úniku. Byla   jediná možnost: točit a nebo ne, což v praxi   znamenalo, že pak už nikdy. Co byste si vybrali   vy? Celých 48 diváků v premiérovém týdnu na   večerním představení v kinu Paříž na   Václavském náměstí hovoří samo za   sebe.
Pro nějakého Pitryxe - název Úraz je   samozřejmě skryt v ději. Tehdy jsme nemuseli   vše primitivně prvoplánově pojmenovávat. Lidi   uměli číst mezi řádky. *
K mé cti budiž   řečeno, že pouze moje povídka Úraz byla   vybrána na festival filmů mladých tvůrců do   Bulharska a že tamějši kritici ji dokonce   lichotivě srovnávali s humorem Jiřího Menzela.

První povídka byla pěkná pitomost, mimochodem   i název je zavádějící, úraz tam vůbec není   podstatný, druhá povídka a je ještě horší a   třetí jsem přejel a dle černobílých   retrospektiv soudím, že jsem o nic nepřišel.   Nevím, co tím chtěli autoři říci a ani mne   to nezajímá. Nevadí mi až tak film o práci,   ale zde je to podáno pro mne nepřijatelnou   formou. 3000/9712/9914

Zdař Bůh!
Povídkový film je pro mne trochu srdeční   záležitostí. Patří mezi tzv. pracovní filmy,   které dnešní filmoví kritici a ideologové   nemají rádi. Všechny tři povídky   přinášejí příběhy lidských osudů z   prostředí hornické práce. Vzpomněl jsem si   při něm, že kdysi vycházely noviny, které se   jmenovaly Kahan. Občas jsem je četl. Také film   ukazuje profesní ženskou rovnoprávnost. I ženy   tahaly vozíky s vytěženým uhlím. Shodou   okolností jsem měl možnost snímek vidět   přibližně ve stejné době, kdy se mluví o   dalším zavírání dolů. O to více je to   smutné. Film natočili tři začínající   tvůrci a jakoby na objednávku své doby. Dnes se   už dá vnímat jako dokument oněch časů.