Brány noci (1947)

Brány noci (Les portes de la nuit)
85 %
 
 

Les portes de la nuit

    Žánr: drama
    Země: Francie
    Délka: 120 min.
„Ulicemi noční Paříže prochází Osud a přináší lásku, smrt i rozhřešení. Příběh z poválečné Paříže.“
Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace.

Francouzský režisér Marcel Carné (1909–1996), hlavní představitel poetického realismu, začínal jako filmový kritik a asistent režie u Jacquese Feydera. Jako režisér dlouhometrážního hraného filmu debutoval dramatem Jenny (1936), jímž rovněž započala jeho desetiletá spolupráce s básníkem Jacquesem Prévertem. Někdejší optimismus postupně zanikl v atmosféře posledních předválečných let a v kinematografii se začali objevovat hrdinové gabinovského typu, hrdinové bez budoucnosti. Ačkoli šlo především o dělníky, díky Prévertovi mluvili básnickým jazykem. Důraz na dialogy v tomto období ukazuje existence zvláštní profese dialogisty, z nichž nejproslulejším se stal právě Prévert. Řada jeho filmových výroků zlidověla a citujeme je dodnes.

Společnými vrcholnými díly trojice Carné – Prévert – Gabin a zároveň nejtypičtějšími filmy poetického realismu se stalo Nábřeží mlh (1938), příběh vojenského zběha, pokoušejícího se uniknout vlastnímu osudu, a právě Den začíná (1939). Tyto filmy se vyznačovaly svébytnou poezií, dekoracemi na rozhraní realismu a fantazie, pochmurnou poetikou šerosvitných obrazů, ostrými kontrasty dobra a zla. Carné, zřejmě divácky nejnavštěvovanější francouzský režisér v letech 1936–1946, stavějící své exteriéry ve skutečnosti ve studiu, pracující s vynikajícími herci (vedle Gabina a Morganové Michel Simon, Louis Jouvet, Jean-Louis Barrault, Arletty, Jules Berry aj.) a pohybující se na pomezí aranžované divadelnosti a prožívané melancholie měl smysl pro tragický příběh, alegorii a smutnou romanci, situovanou do zamlžených ulic a opuštěných domů na předměstí.

Jako jediný z velkých režisérů zůstal Carné za II. světové války v Paříži a pokračoval za spolupráce s Prévertem ve své filmové tvorbě. V atmosféře okupované Francie bylo však třeba jejich příběhy více přiblížit fantazii, případně zdůraznit historickou látku. Přesto, když byla v roce 1942 uvedena do kin Návštěva z temnot, Francouzi si navzdory kulise 15. století našli ve filmu repliky, které potřebovali slyšet. Nedovolená láska se tady stala formou vzdoru, odvahy a nezlomnosti utlačovaného národa, na místo Ďábla byl snadno dosazen nenáviděný Hitler. Historická látka posloužila jako alegorický komentář k současnosti a zároveň nejnoblesnější možnost úniku před německou cenzurou. Tak jako před válkou se diváci dojímali Carného oblíbenými obrazy zamlžených přístavů a odplouvajících lodí, symbolizujících unikající vyhlídku šťastné budoucnosti, nyní našli odvahu ve zvěčnělém citu hlavních představitelů. V obtížných podmínkách konce války vznikal také dvoudílný film, glorifikující francouzské klasické divadlo 19. století Děti ráje. Freska, oživující postavu slavného mima Jeana-Baptista Debureaua a herečky Garance, měla premiéru až po osvobození.

Poetickým sociálním dramatem Brány noci (1946) Carného spolupráce s Prévertem skončila. Prvnímu poválečnému desetiletí ve francouzském filmu vládl styl „tradice kvality“, což znamenalo natáčení adaptací klasické literatury s důležitou rolí scenáristy, přítomností známého herce, a to v kulisách doznívajícího poetického realismu. Studiový romantismus se však v nových podmínkách neosvědčil a poslední dílo proslulé dvojice propadlo.

Carného tvorba však ještě zdaleka nebyla na svém konci: z jeho pozdějších filmů zaznamenala výraznější úspěch Tereza Raquinová (1953), adaptace Zolova románu přenesená do současnosti, hudební film spojený s vánočním časem Země, odkud přicházím (1956) s Gilbertem Bécaudem v hlavní dvojroli nebo soudní drama Vrahové pořádku (1971) s Jacquesem Brelem jako idealistickým soudcem, čelícím policejní zvůli. Největší síla ovšem zůstala v Carného městském fatalismu, dramatickyvyhrocených příbězích předválečného období.

Ve francouzksém znění s titulky.

Zdroj: ČT (převzato z NFA)

režie:
Marcel Carné
 
 
hraje:
Pierre Brasseur (Georges), Serge Reggiani (Guy Sénéchal), Yves Montand (Jean Diego), Nathalie Nattier (Malou), Saturnin Fabre (pan Sénéchal), Raymond Bussières (Raymond Lécuyer), Jean Vilar (tulák), Sylvia Bataille (Claire Lécuyer), Jane Marken (paní Germaine), Dany Robin (Étiennette), Gabrielle Fontan (stařena), Fabien Loris (pouliční zpěvák), René Blancard (soused), Mady Berry (paní Quinquina), Julien Carette (pan Quinquina), Max Doria, Émile Drain, Jacques Perrin, Émile Genevois, Michel Salina, Colette Mareuil, Jean Maxime
 
 
scénář:
Jacques Prévert, Joseph Kosma
 
 
kamera:
Philippe Agostini
 
 
hudba:
Joseph Kosma
 
 
produkce:
Louis Théron
 
 
zpěv:
Irène Joachim
 
 
asistent režie:
Roger Blanc
 
 
Copyright © 2003-2019, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.