Muži revoluce

Nejedná se o uctivý, korektní portrét „otců zakladatelů" demokratického Slovenska - od Zuzany Piussi by ho koneckonců také sotvakdo čekal. Muži revoluce jsou zprávou o mocenských zápasech prvních polistopadových měsíců. A mocenské zápasy nebývají čisté ani vznešené. „Já bych se dnes lidí ptal, co viděli, co cítili, co řekli, co napsali. Ptát se jich po dvaceti letech na to, co se podle nich opravdu stalo... do své odpovědi projektují všechna osobní traumata, zklamání a frustrace," říká v Mužích revoluce Fedor Gál, jeden z aktérů listopadu 1989. Zuzana Piussi ve svém filmu pracuje s orální historií, metodu, kterou Gál navrhuje, ale svým typickým způsobem staví na hlavu. Na dějiny nahlíží z odvrácené strany osobních sporů a animozit, které seriózní historiografie přehlíží. Ve spleti zaznamenaných výpovědí se soustřeďuje na všechno to, v čem se odráží historická zkušenost dvou polistopadových dekád. Rozhádanou generaci listopadových lídrů portrétuje tady a teď - každého s vlastní agendou a vlastní verzí klíčových událostí a sporů. To, co se zpočátku jeví jako pokus o encyklopedický popis revolučních událostí, se postupně mění ve vyprávění o konkrétním lidském osudu. Z množství postav a možných zápletek Piussi vyloupla dramatický a v mnohém příznačný příběh Jána Budaje, jednoho z tribunů revoluce, jehož politickou kariéru za zvláštních okolností zastavil lustrační nález. Piussi tento moment identifikovala jako bod zlomu, kdy se důvera v politiku a její představitele opět začala vytrácet. Muži revoluce jsou v tomto smyslu filmem o křehkých základech demokratického zřízení a kořenech frustrace, kterou je v politickém životě Slovenska cítit dodnes. S tématem lustrací otvírá Piussi hlubší, univerzálnější otázky, které souvisejí se způsoby, jakými se slovenská společnost vyrovnává s komunistickou minulostí. V podobě v jaké lustrace proběhly, byly spíš dalším traumatem než řešením. Autorce sa daří odkrývat dobové myšlení, ze kterého se zrodily, a zároveň problematizovat jejich filozofický základ. Svědomí je stěží možné redukovat na podpisy v protokolech a z někdejších styčných důstojníků dělat arbitry morálky. Na úrovni individuálních lidských příběhů se vina a odvaha tváří v tvář totalitnímu režimu stávají přinejmenším choulostivými kategoriemi. Pavel Smejkal, LFŠ 2014