Svědectví o Josefu Šafaříkovi

Josefa Šafaříka lze počítat k reflexním myslitelům s univerzalizujícím rozhledem. Svým vzděláním a původním povoláním byl technik. Po absolutoriu stavebního inženýrství na brněnské VÚT, byl v letech 1936-37 zaměstnán na Zemském úřadě v Brně, jinak měl "svobodné povolání". Vedle básnické a dramatické tvorby se věnoval filozofii. Jeho první kniha Sedm listů Melinovi získala cenu v literární soutěži nakladatelství Družstevní práce. Poúnorová éra nedovolila Šafaříkovi publikovat, pouze v roce 1968-69 mohl vydat některé své další práce, mj. esej Člověk ve věku stroje. Pak byl znovu umlčen, medituje a umělecky tvoří jen v hlubokém soukromí. Oficiálního uznání se dočkal až po roce 1989, v roce 1991 obdržel čestný doktorát filozofie na MU a Masarykův řád III. stupně. Portrét tohoto neprávem opomíjeného brněnského filozofa připravili P. Švanda a A. Lowák.