Moderní architektura v Prostějově

Na začátku století hledalo město Prostějov architekta pro stavbu svého hlavního střediska. Stále ctižádostivější prostějovští Češi navázali roku 1904 kontakt s pražským architektem Janem Kotěrou. Stavba prostějovského Národního domu se stala jeho první monumentální společenskou zakázkou. Kotěrovi se zde podařilo demonstrativně ztělesnit ideály moderny - návrat k elementárním hodnotám přírodních tvarů i lidského těla, návrat k pravdě, jejíž podstata - vnitřek díla - určuje i vnější tvar. Citlivá poloha mezi racionalitou a pohádkovým světem české secese završila první fázi nového stylu, ale i celého národního probuzení. V letech 1910-11 staví v Prostějově architekt Emil Králík dvě stavby rozlehlých rodinných vil, které si objednali zdejší průmyslníci bratři Kováříkovi, uplatňuje u nich pozoruhodnou práci v kompozici a propojení interiérů. Roku 1920 se město Prostějov obrátilo na dva brněnské urbanisty Josefa Peňáze a Jindřicha Kumpošta, kteří navrhli urbanistické řešení města, které dalo možnost vyrůst novým, velkoryse koncipovaným celkům. Ve 30. letech se místní prostředí otevřelo racionálnímu funkcionalismu, první stavby tohoto stylu byly dílem zdejšího rodáka architekta Eduarda Žáčka a architektů Antonína Navrátila a Františka Kalivody, jednalo se o rodinné vily. Z období pozdních 30. let jde pak i o veřejné objekty Domova sester v areálu městské nemocnice a Odborné živnostenské školy. Kvality prostějovského funkcionalismu se však měly příležitost rozvinout především u domény tohoto stylu - u výstavby nájemních domů a jejich souborů. Moderní architekturu v Prostějově uzavřela dvě poválečná díla, orientovaná však zřetelně k předválečným východiskům - novostavba Hlavního nádraží arch. Jaroslava Otruby a nový regulační plán města arch. Kumpošta a Liebschera.