První architekti katedrály sv. Víta

V dubnu 1344 povýšil Kliment IV. pražské biskupství na arcibiskupství a král Jan Lucemburský položil základní kámen k novostavbě. Iniciátorem a autorem ikonografického programu však byl Karel IV., který si roku 1344 přivedl z Avignonu Matyáše z Arrasu, aby na místě románské basiliky vystavěl katedrálu francouzského typu. Konstrukce gotické katedrály má přísnou logiku, vyjádřenou tektonickým systémem. Každý prvek má v tomto systému svou funkci, které odpovídá jeho tvar a je promýšlena a utvářena "zevnitř navenek" - vnější tvar vypovídá o tom, "co se děje" uvnitř. Matyášova huť postavila devět pilířů arkád vnitřního chórového závěru a pět radiálních kaplí, dvě boční kaple na jihu a rozestavěla sakristii. Věnec kaplí vytvořil sevřený základ, nad kterým se později rozvinuly bohatá a komplikovaná architektura vysokého chóru a jeho opěrného systému. Petr Parléř nastoupil do huti v roce 1356, vyrovnal se s dědictvím prvního mistra - rozdělané dílo dokončil v jeho slohu a dál již pokračoval po svém - měkce oblými tvary a kalichovými hlavicemi, těmi se inspiroval v katedrále v Kolíně nad Rýnem. Při tvorbě svatováclavské kaple se Parléř se plně podřídil záměrům stavebníka - nová kaple se stala ústřední svatyní chrámu, její klenba, rozprostřená se sítí žeber lehce jako baldachýn, zdůrazňuje nehybnost tohoto centrálního prostoru, jeho "jiný čas". Katedrála sv. Víta má napříč staletími význam ohniska, v němž se protínají silokřivky hodnot české státnosti a duchovní i náboženské svrchovanosti.