Nepřítel lidu

Henrik Ibsen doktor Stockmann je portrétem čestného individualisty, skoro nietzschovského duševního aristokrata, jenž v boji za pravdu nemůže najít spojence ve své společnosti. Pohrdá většinou, která stojí proti němu, tvrdí, že objevitelé nového a bojovníci za pokrok stáli odevždy sami a v menšině. Tragika jeho neprozření tkví v tom, že masu maloměšťáků, ovládanou mechanismem veřejného mínění a výdělečnými zájmy, ztotožňuje s pojmem lidu. To je i tragické neprozření samotného autora: Ibsen, ač kritizuje měšťáckou společnost ostře a přesvědčivě, nenalézá téměř v ničem kladné síly, opory pro své hrdiny právě proto, že sám patří do oné společnosti a že její obzor je mu téměř totožný s obzorem lidské společnosti vůbec. To je příčinou, proč tento velký klasik dramatu zůstává problémem pro naši dnešní dramaturgii. Je zásluhou pražské televizní dramaturgie a úpravy O. Poppa, že se snažila toto Henrik Ibsen drama oprostit od polemického záměru a ponechala výmluvnost vlastního příběhu. A především postavu hlavního hrdiny, doktora Stockmanna. Je pravda, tento Stockmann je jednodušší, méně aristokratický než Ibsenův originál, zato však je srozumitelným a přesvědčivým příkladem hrdiny, který neváhá obětovat osobní blaho pro správnou věc. Představitel titulní role Ladislav Boháč vytvořil v režii Jan Matějovský postavu vědce, jehož bojovnost vyrůstá z lásky k životu a k lidem. Nese si v sobě kus dítěte, proto dlouho důvěřuje všem. O to čistší a spravedlivější je pak jeho hněv. Stockmannovi protivníci jsou autorem vykresleni s nekompromisním odsouzením. V takovém případě režisér i herci mají hledat pojetí, jež by pomohlo vyrovnat pocit černobílosti. I záporná postava má být zajímavá do poslední chvíle. Například Eduard Dubský postupně odkrýval masku svého redaktora Horstada, kdežto Vladimír Leraus starosta se už svou první scénou odhalil dokonale a tím pozbyl zajímavosti. ZELENKA, Otto. [i]Nepřítel lidu v televisi.[/i] Kultura. 1958, roč. 2, č. 13, s. 4. [upraveno]