Bílá otrokyně

"Bílá otrokyně". Alžír! Oasa Biskra, Sahara! Kdo by tenkrát, v době omezených možností, nesnil o čarovných krajích téměř jako z "Tisíce a jedné noci", kde skutečnost je často zázračnější než legenda? Sahara - Allahova zahrada palčivé žízně a smrti, s nikdy nevyčerpatelnou svítivou krásou svých písečných vln, s osvěžující svěžestí svých oáz, s věnci palem kolem starých musulmanských staveb, celých zářivě bílých, s bohatostí pohybu bílých zástupů, s malebností života, s dlouhými černými šňůrami velbloudích karavan na vzdáleném obzoru - bude vždy magicky nepřekonatelně lákat filmové režiséry a inspirovat autory filmových scénářů. Po předchozích filmech na "saharské" téma přišel do našich biografů dlouho očekávaný film "Bílá otrokyně". Je to jakoby moderní příběh z Noci tisíc a jedné, tato dobrodružná historie krásné evropská ženy, poněkud výstřední a svéhlavé, která opojena vášní klesá bezmocně do náruče urozeného Araba, aby se stala jeho ženou a teprve v jeho alžírské vlasti, kde pozbyla všechna práva a výsady byla brutálně probuzena ze svého exotického snu do nesnesitelné skutečnosti. Nešlo tuhle historii ani tenkrát přijat bez námitek, ale režisér Augusto Genina dovedl mistrně převést kouzlo Afriky do mlčenlivé řeči obrazů a žhoucí africké slunce je kouzelník, který dává nejen vyniknout podivuhodně rysům tváří, jejichž výraznost zesiluje, ale hraje celou škálu nejjemnějších odstínů. Závěrečné obrazy divokého pronásledování Renaultky, jejíž kola se boří do sypkého písku, tlupou Arabů, má zběsilý rytmus trysku rychlých arabských koní a předčí daleko podobné scény v amerických filmech. Vladimír Gajdarov v úloze démonického Araba, byl překvapením filmu: Vášnivý, záhadný, despotický a ujařmující, zdal se být duší své strašlivé pouště, zatím co Charles Vanel v úloze jeho lékaře a osvoboditele "bílé otrokyně" byl ve filmu herecky střízlivý tím pak opravdověji vyzněl jeho výkon.