Dárek na rozloučenou

Na Západě bývá japonská erotická produkce zpravidla spojovaná s obrazy sadomasochismu, perverzí a násilí. Ačkoli má tento předsudek oprávnění, nutno dodat, že vychází z podoby průmyslu v 70. a 80. letech, kdy byly filmy cílené především na erotická kina navštěvovaná muži. Od poloviny 90. let pinku filmy začaly čím dál víc pronikat souběžně do artových kin a na zahraniční festivaly, což spolu s nástupem nové generace tvůrců na přelomu tisíciletí vedlo k proměně stylu a obsahu. V současnosti již hlavním zdrojem příjmů pinku producentů nejsou erotická kina, nýbrž Pay TV a VoD, kde snímky sledují z velké části ženy. Popsaný vývoj názorně ilustruje filmografie Mamorua Watanabeho, jenž náleží k nejstarším tvůrcům působícím v branži. Podobně jako další veterán Kódži Wakamacu také on přešel do formující se erotické branže z televize a debutoval v roce 1965 titulem Abazure (Uličnice). Watanabe ve svých snímcích dbal na začlenění erotických scén do příběhu a vypracoval si lyrický styl charakteristický symbolickými sekvencemi, estetickými kamerovými kompozicemi a sytě barevnou paletou. Etabloval se jako tvůrce nadstandardně výpravných pinku filmů a natočil řadu produkcí v historických kulisách. Začátkem 70. let, kdy pinku následovalo tendence dobové japonské nové vlny, spolupracoval se scenáristou Acušim Jamatojou, jenž měl na svědomí narativně experimentální půdorys k legendárnímu filmu Seidžuna Suzukiho Koroši no rakuin (Označen k zabití, 1967) a posléze režíroval vlastní formálně avantgardní a radikálně podvratné pinku Kója no dačči waifu (Nafukovací panna pustiny, 1967). Když v roce 1971 přešlo jedno z největších japonských studií Nikkacu na produkci erotických filmů a jejich linie sadomasochistických romanporuno se stala hlavní konkurencí pinku, natáčel Watanabe jedny z nejexcesivnějších pinku filmů, a dokonce režíroval i několik titulů s největší bondážovou hvězdou Naomi Tani. Dárek na rozloučenou naopak ukazuje Watanabeho styl aktualizovaný na současné trendy průmyslu. Sexuálně emancipační vyprávění upřednostňuje ženskou slast a Watanabeho estetizované záběry hrdinčiných fantazií a posléze i jejích vlastních zážitků dodávají erotickým scénám vzácnou smyslnost. Jiří Flígl Letní filmová škola 2011