Hranice po našimu

Svět bez hranic! - tak zní jedno z hesel současné globální situace. Co to ovšem znamená? Jak je možné chápat sebe jako jedince a jako součást společenství, jestliže zanikají hranice všeho druhu? Je možné se ještě dnes vnímat v tom smyslu, že jsem odněkud? Je možné žít v jedinečném místě ve světě globální vesnice? Jakou povahu mají hranice v době bez hranic? Autoři filmu Hranice po našimu Lenka Zogatová (scenáristka, producentka) a Jan Gogola ml. (scenárista, režisér) se pokusili soudobou bezhraniční situaci promyslet v prostoru, kde spolu sousedí Česko, Polsko a Slovensko, v místě, kde se na podobné otázky odpovídá nářečím, a tedy "po našimu". Režisér Jan Gogola k tomu dodává: "Jde o místo, kde se lokální patriotismus připomíná na každém kroku. A možná právě díky tomuto vědomí fenoménu Těšínského Slezska nebo díky vědomí, že člověk někam patří, lze různé podoby hranice překračovat. Alespoň představitelům filmu a zároveň osobnostem místního regionu se nepochybně daří být někým jiným, aniž by ztráceli sami sebe: svářeč se stává hvězdářem, kněz fotbalistou, policistka Matkou Terezou, učitel ladičem světa, šéfkuchař kuchařem písní, ředitelka mateřské školky se s astronomem v penzi stávají obyvateli 17. až 18. století anebo bývalý celník mystikem..." Hraniční přechody tří států ztratily svůj původní význam. Jakkoliv se čas od času bývalé celnice stávají místem setkávání, nás především zajímají jednotlivé lidské a společenské příběhy. Ke slovu se dostane i srovnání daných kontextů, ze kterého vyplývá úvaha nad tím, v čem by mohla spočívat národní, státní a lidská různorodost či svébytnost a v čem jsme naopak stejní. Symbolem, který se často uplatňuje, je celnická uniforma. Její bývalí nositelé ji schovávají jako upomínku svého bývalého působení i jako vnější projev vlastenectví. Mapa, na které se pohybujeme, uvádí místní jména jako Horní Lomná, Tyra, Návsí, Jablůnkov, Český Těšín, Cieszyn, Třinec, Svrčinovec, Nýdek aj. Na první poslech si uvědomujeme prolínání jazyků a kultur. Setkáváme se tady s lidmi, kteří se věnují různým profesím. Celnickou uniformu pověsili na hřebík a dnes je mezi nimi pečovatelka v domově důchodců, galerista, kovář, svářeč a zároveň hvězdář, kuchař s láskou ke zpěvu, venkovský pábitel a lovec zvuků, amatérští archeologové, farář se zálibou ve fotbalu a džiu džitsu, který je zároveň dobrovolným hasičem, pasák ovcí a řezbář, muzikanti, písmáci, představitelé samospráv. V jednu chvíli se spolu setkají i bývalý pašerák se "svým" celníkem, před kterým kdysi utíkal... Nebudeme pojmenovávat to, co je spojuje, ani místa možných střetů. Je na divákovi, aby si svůj názor vytvořil sám. Dokument vznikl za podpory Visegrádského fondu a Státního fondu na podporu a rozvoj české kinematografie.