Dnes v noci - snad...

"Dnes v noci - snad...", to byl slibný titul pro ty, kteří pojem operety spojovali s pikanteriemi a kořeněnými vtipy. Není tedy divu, že i manžel roztomilé, dovádivé ženy, vážný a vážený badatel v oboru bacilů papouščí nemoci, běží hned k advokátovi, když se těchto několik slov objeví v depeši, adresované jeho choti, a sílí tak jeho podezření, odkud jeho ženuška béře peníze na drahou parádu. A přece tato ženuška klame svého muže jen v tom, že skládá texty k písničkám, které pak zhudebňuje kapelník velkého baru. Že tento je do ní zamilovaný a vedle něho i "smutný gigolo", v civilu kadeřnický pomocník a večer v baru šlechtic a rytmistr ve výslužbě, za to ona přece nemůže. Okolo těchto čtyř osob se pak rozvíjí příběh operety, která má nenásilný humor a dobré představitele v hlavních rolích, především Jenny Jugo, mrštnou, koketní, ale především věrnou ženu, s příjemným altovým hlasem. Sigfried Arno, starý dobrý známý také z českého filmu "Ztracená závěť (1929) , který měl nejlepší komické momenty v sebevražedné scéně. Režie se lehce přenesla přes dva tak odrůzněné světy s jejich lidmi a lidičkami: kabinet badatelův s jeho papoušky a bar s moderní hudbou a líbivými písničkami, spojení zprostředkují scény z domácnosti manželů a z mládeneckého pokoje skladatelova . Pěkná práce kamery. Poz. autora. České titulky byly vkládány do tohoto filmu mezi obrazy. To se jevilo jako zásadní omyl, na který bylo nutné správy zvukových kin soustavně a především včas upozorňovat.Když mluvící film, pak si samozřejmě diváci přáli ty mluvící osoby vidět a ne jen slyšet, zatím co kus obrazového pásu je vystřižen a nahrazen českými titulkem k německému hovoru: na to by stačil i gramofon, říkali si naši dávní předchůdci. Proto promítání českých titulků buď diapositivem, anebo do mluvícího obrazu přímo bylo rozhodně lepší a odpovídalo tehdy jedině představě zvukového filmu. Inu, nemělo to tenkrát publikumi v biografech lehké.