Píseň šla světem

"Píseň šla světem". Bylo to zásluhou zvukového filmu, že, byl-li předváděn na tak zdokonalých zvukových aparaturách, jakými byla vybavena premiérová kina, umožnil tak tehdy nejširšímu obecenstvu nejen slyšet, ale též vidět umělce, jednoho z nejvzácnějších božích darů a krásného hlasu. Jo, žít tak Caruso - hrál by jistě ve zvukovém filmu. Tohohle malého Josepha Schmidta nazývali druhým Carusem. Jeviště hrdinných tenorů mu bylo uzavřeno pro jeho malou postavu. Ale film se může právě této vadě přizpůsobit a využít ji k dějovému námětu, jenž je vyhrocen až na ostří tragiky. Benátský zpěvák, žijící skromě s dvěma kamarády, dosáhne nejvššího cíle svých tužeb: octne se na jevišti, opájí ho potlesk obecenstva, ale srdce krvácí - vždyť první a jediná dívka, kterou v životě si zamiloval, zbožňuje sice jeho hlas, jeho umění, ale její pudové ženství uniká před jeho tělesnou nepatrností do náruče hezčího a proto šťastnějšího jeho přítele. Tento příběh byl upraven tak, aby poskytl Schmidtovi příležitost vyzpívat kouzlo jeho hlasu, mohutného, svěžího v radosti, milostné touze i jejim zklamání a v konečném vítězství lásky k umění nad osobním, bolem. Vedle něho Fritz Kampers a Viktor de Kowa s lidskou prostotou se vpravili v role přátelského trojlístku a Charlotta Anderová vystihla rozpaky děvčete jež sice nemiluje, ale má rádo toho malého zpěváka, takže mu nechce ublížit. Režie Richarda Oswalda s účelnou obratností posadila nebo jinak umísťovala spoluherce tak, aby nerušili prostorové vystoupení hlavního hrdiny, kde zrovna nešlo o vyvolání kontrastu. Benátky snímané v monumentálních stavbách i v zakoutí úzkých průplavů svých ulic tvořily náladové prostředí.