Tenkrát 3 - Husákovo ticho

Celovečerní dokumentární film "Tenkrát 3 - Husákovo ticho" je třetí částí volné trilogie režiséra a scénáristy Roberta Sedláčka a producenta a scénáristy Radima Procházky neboli autorů rozsáhlých reflexí naší novodobé historie. V prvním díle svého volného triptychu, tedy ve filmu "Tenkrát" (1999), se autoři prostřednictvím výpovědí tehdejších nejvýznamnějších osobností zabývali listopadovými událostmi z roku 1989. Desetiletý odstup od změny režimu umožnil aktérům revoluce i filmu hovořit otevřeně a věcně, díky čemuž může divák nad přelomovými dějinnými okamžiky přemýšlet jako nad konkrétními projevy politických i mezilidských strategií. Napětí mezi motivacemi osobními a politickými - dá se říct v podobě střetu idealistického vnímání světa s pragmatickým - se podařilo Sedláčkovi s Procházkou zpřítomnit také v druhém díle nazvaném "Tenkrát 2 -Šance pro Slovensko" (1999), o němž autoři řekli: "Náš film chce ukázat, že rozdělování Československa je od počátku do konce příběhem učení se politické profesi, hledání postupů a standardů pro politická jednání a rozhodování. Česko-slovenská otázka byla jednou z nejtransparentnějších oblastí, kde se politická garnitura nastoupená po roce 1989 učila vykonávat politiku jako povolání.". Ve třetím díle volné historické trilogie neboli ve filmu "Tenkrát 3 - Husákovo ticho" (2002) se autoři věnují dokumentaristy doposud v podstatě opomíjené době tzv. normalizace tedy 70. a 80. rokům minulého století. A i tentokrát se autorům podařilo zachytit různorodé životní zkušenosti, přičemž v tomto případě se jedná nikoliv pouze o zkušenosti společenské elity, ale také o lidské zkušenosti v obecném slova smyslu. Ve filmu tak na dobu normalizace vzpomínají a tuto éru reflektují nejen tehdejší disidenti, ale také lidé, kteří se s tehdejším režimem v různých podobách potýkali a v neposlední řadě lidé, kteří tuto dobu vnímají převážně jako plnohodnotné a šťastné období svého života. Leitmotivem filmu přitom jsou osobní a díky důslednému tázaní autorů obnažující rozhovory s vlastními rodiči (Sedláček zpovídá svého otce a Procházka svoji maminku), kteří spolu s výpověďmi tehdejších řadových komunistických funkcionářů či například Václava Klause, Petra Pitharta, Karla Steigerwalda nebo Jana Urbana tvoří naléhavé svědectví o různorodosti hodnotových norem a to nikoliv pouze v souvislosti s normalizací.