Po zákazu svého předešlého filmu W.R. - Mystérium organismu se Makavejev rozhodl jít ještě dál. Vypráví o královně krásy, která se provdá na americký kontinent, ale tam je málem utopena. Nakonec ji starý černoch propašuje v objemném kufru zpět do Evropy. V Paříži se zapojuje do bohémské společnosti a své milence navíc z pomsty vůči mužům vraždí. Film zamítá jakékoli hranice: obsahuje sekvenci mimořádně odpudivé „velké žranice", která se spíše animálním polykáním potravy všemi možnými způsoby, nechybí ani zvracení a močení, završeno triumfálním zdvíháním podnosů s mohutnými exkrementy za doprovodu Beethovenovy a Schillerovy Ódy na radost. A touto blivajzní linií plnou hnusoty a odpudivosti se prolíná „revoluční" šoustání polské dívky s námořníkem z legendárného křižníku Potěmkin (!) - spolu pak zpívají španělský revoluční popěvek Avanti popolo. Do vyprávění jsou vkládány dokumentární pasáže pocházející z německých týdeníků: týkají se hrůzných nálezů v Katyni, kde Rusové povraždili polské důstojníky. V souladu s tehdejším režisérovým přesvědčením je film jakousi vzdělávací koláží, kdy jednotlivé postavy i motivy jsou obrazným vyjádřením hybných sil lidských citů i politických událostí - sexu, násilí, peněz, lásky, politiky. A vyjádřením ideje, že komunismus i kapitalismus jsou společenské formace stejně zvrhlé. Film byl v komunistických zemích proklet. Rostislav Jureněv píše: „Kolik odporností je obsaženo v tomto bezuzdném filmu! (...) Jazyk se zpěčuje mluvit o celé této nestydatosti, obsažené ve Sladkém filmu. Je to prudký, otevřeně nepřátelský výpad proti komunismu, proti lidskému svědomí, proti všemu, co je spojeno se slovem člověk." (sborník Filmové plátno a ideologický boj).
Autor/Zdroj: Jan Jaroš/27. LFŠ
Po zákazu svého předešlého filmu W.R. - Mystrérium organismu se Makavejev rozhodl jít ještě dál. Vypráví o královně krásy, která se provdá na americký kontinent, ale tam je málem utopena. Nakonec ji starý černoch propašuje v objemném kufru zpět do Evropy. V Paříži se zapojuje do bohémské společnosti a své milence navíc z pomsty vůči mužům vraždí. Film zamítá jakékoli hranice: obsahuje sekvenci mimořádně odpudivé "velké žranice", která se spíše animálním polykáním potravy všemi možnými způsoby, nechybí ani zvracení a močení, završeno triumfálním zdvíháním podnosů s mohutnými exkrementy za doprovodu Beethovenovy a Schillerovy Ódy na radost. A touto blivajzní linií plnou hnusoty a odpudivosti se prolíná "revoluční" šoustání polské dívky s námořníkem z legendárného křižníku Poťomkin (!) - spolu pak zpívají španělský revoluční popěvek Avanti popolo. Do vyprávění jsou vkládány dokumentární pasáže pocházející z německých týdeníků: týkají se hrůzných nálezů v Katyni, kde Rusové povraždili polské důstojníky. V souladu s tehdejším režisérovým přesvědčením je film jakousi vzdělávací koláží, kdy jednotlivé postavy i motivy jsou obrazným vyjádřením hybných sil lidských citů i politických událostí - sexu, násilí, peněz, lásky, politiky. A vyjádřením ideje, že komunismus i kapitalismus jsou společenské formace stejně zvrhlé. Film byl v komunistických zemích proklet. Rostislav Jureněv píše: "Kolik odporností je obsaženo v tomto bezuzdném filmu! (...) Jazyk se zpěčuje mluvit o celé této nestydatosti, obsažené ve Sladkém filmu. Je to prudký, otevřeně nepřátelský výpad proti komunismu, proti lidskému svědomí, proti všemu, co je spojeno se slovem člověk." (sborník Filmové plátno a ideologický boj).
Autor/Zdroj: /Kino AERO
