Děvče z tabákové továrny

"Děvče z tabákové továrny". Námět Otomara Schäfera (podle stejnojmenné knihy) nebyl nefilmový, ale bohužel nefilmově zpracovaný a těžící z věčné pygmalionské historie, tolikrát již přetřásané na divadle i ve filmu. Děvče -sirotek, jehož se ujal potulný brusič se svojí ženou, se dostane do tabákové továrny, kde snáší neustálé posměšky a ústrky od svých "kamarádek". Do krabice vzácných doutníků vloží psaníčko neznámému adresátu, v němž ho žádá o přispění, aby mohla uniknout z tohoto těžkého života, který je tím nesnesitelnější, protože ji její pěstounka nutí do sňatku frajerským houpačkářem Tomym. Dopis naleznou v krabici doutníků statkář Rokyta a jeho bratr, který právě (náhodou!) byl zklamán svojí láskou, a oba se rozhodnou, že odepíší a děvče prověří. Eva by ovšem tento dopis nedostala, neboť byla právě propuštěna z továrny a nemá v úmyslu vrátit se domů. Ale (náhodou!) setká se na silnici právě s mladým panem Rokytou, který div, že ji nepřejede autem. Domluví se a statkář jí hned odváží domů, kde dostane přepychový pokoj, panskou a celý komfort mladé dámy. Pavlovi se děvče líbí, ale aby vyzkoušel, má-li pro ni větší cenu láska, nežli peníze, domluví se se starším bratrem, že bude představovat pouhého chudého domácího sekretáře. Vznikne z toho několik nevinných nedorozumění, jejichž podstatu divákům jasně a bohatě vysvětlily hojné titulky filmu.Všechno končí jak se má, totiž obligátním polibkem, pěkně v detailu snímaným. Scénář filmu "trpí" jednak množstvím titulků, místy naprosto zbytečných (stará bolest českého filmu), jednak rozvleklostí a tříštěním děje do detailů, jež s ním nijak závažně nesouvisejí. Režisér Václav Kubásek uplatnil ve filmu dva, tři dobré nápady (například filmování na houpačkách), ale vcelku projevil pramálo fantasie a smyslu pro rytmus a spád děje. Marie Černá měla dost bohatou mimickou stupnici, která by se ještě víc zušlechtit, byla v tomto filmu nejsvětlejším bodem, ale zdaleka při tom nepodala to, co by diváci v této úloze chtěli vidět. Celkem dobrý byl výkon Joe Jenčíka (Tommy) a manželů Balek Brodských (brusič Rabas a jeho žena). Tragickým omylem byla hra Eduarda Kohouta, člena Národního divadla (statkář Rokyta). Omylem tím trapnějším, že šlo o opravdového umělce, který na jevišti naší první scény, tolikrát prokázal svoje vysoké umělecké kvality.Ve filmu zklamal nejen exteriérem, ale i hrou, která byla vesměs šablonovitá, nepromyšlená a místy hřešila proti nejzákladnějším základům filmového výrazu. Helena Montanelli (statkářova snoubenka) se vyskytovala pouze na pozvánkách, takže neměla příležitost věci ani prospět ani uškodit. Kapitolou pro sebe byla Fischerova fotografie filmu. Ani v exteriérech nebyla rovnoměrné kvality, ale v interiérech byla - až na malé vyjimky - velmi špatná: a nebyly to pouze prohřešky proti obrazové komposici, ale i hrubé zásadní chyby, které by se v dané době již ve filmu neměly vyskytovat - přesvětlené detaily a neostré záběry, kterých je zde velmi mnoho.