Pulitzerovou cenou vyznamenaná divadelní hra Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha se v minulých letech dočkala několika filmových zpracování. Nejslavnější adaptaci natočil Elia Kazan s Vivien Leighovou a Marlonem Brandem v roce 1951; Americká filmová akademie ji nominovala na Oscara v ojedinělých dvanácti kategoriích (snímek si nakonec odnesl čtyři sošky, převážně za herecké výkony). V roce 1984 podle Williamsova (dramatu natočil televizní snímek režisér John Erman, jenž do hlavních rolí obsadil herečku švédského původu Ann-Margret, Treata Williamse a Beverly D'Angeloovou. Zatím poslední adaptace vznikla pod režijním vedením producenta Glenna Jordana.
Williams ve svém dramatu znamenitě zkoumá psychopatologické vztahy, které v obludných konturách rozehrávají v rozhádaném neworleanském domě neurotická učitelka Blanche a manžel její mladší sestry Stanley Kowalski. Psychicky labilní alkoholička (nejlépe jí charakterizuje výkřik: " Nestojím o realitu - já chci kouzlo!") se tu marně snaží uniknout před svou tragickou minulostí, poznamenanou výčitkami, souvisejícími s dávnou sebevraždou jejího homosexuálního manžela; vulgární švagr Blanche znásilní a duševně i fyzicky zmučená žena končí na psychiatrické klinice.
Podobně jako si Elia Kazan pro úlohu Blanche vybral Vivien Leighovou, která se s touto postavou již předtím mohla plně sžít na broadwayském jevišti, tak i Jessica Langeová si roli vyzkoušela nejprve na divadle. Herečka strhujícím způsobem vykresluje rozporuplný portrét uvadající zhýčkané krásky, přeplněné protiklady podobně jako Williamsovo psychodrama. Během dlouhých, nepřerušovaných záběrů se proměňuje z kultivované, inteligentní a rozmarné dámy v přecitlivělou a sebeobelhávající se hysterku, jež se snaží smyslnou koketérií a křečovitou upejpavostí zahánět nejstrašnější démony své narušené mysli. - Ztíženou pozici měl především Alec Baldwin, protože neotesaná postava živočišného hrubiána Kowalského zůstává spojena s nesmazatelným výkonem Marlona Branda, který přirozeně sálající pudovostí odpuzoval i elektrizoval zároveň.
Tvůrci snímku (snad jen s výjimkou poněkud smířlivějšího závěru) nijak neinovují Kazanovo mistrovské, divadelně úsporné pojetí, situované do stísňujících prostor, nabitých dusivou atmosférou. Některé scény a záběry jako by byly z původního snímku převzaty, v jiných obrazech, jež zůstávají v Kazanově pojetí z cenzurních důvodů spíš jen v náznacích (a to nejen v klíčové sekvenci znásilnění), je Jordanova verze doslovnější Navzdory víc než solidně odvedenému řemeslu a skvělému výkonu Langeové, nová adaptace nedosahuje zdrcujícího účinku Kazanova černobílého originálu, vyvolávajícímu svou hrou se světly a stíny katastrofobicky přízračný efekt.
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
