Imitace života

Na začátku je hollywoodský film a jeho velké vyprávění, podstatným okrajem rodinné snímky, dokumenty a vědecké filmy. Tím je Hoolboomův meta-film originálním komentářem k situaci dějin filmu (různice) - obrazoborectví v přístupu k filmovému dějepisu je pak pokusem o resuscitaci odumírajících obrazů. Poetické se snoubí s politickým. Politickým je index zapomenutých, ale nemizících obrazů filmů impérií, té věčné koloniální zbraně, obrazů importovaných ideologií. Poetickým jsou emoce a naladění, kdy především umění skladby je duší imaginativní mezery mezi světlem a tmou. Kritika připomíná, že se Hoolboomův film pohybuje v poli mezi odvážnou poetikou Dereka Jarmana a politickou odvahou Piera Paola Pasoliniho. Jeho filmová esej má ještě jeden základ: psychoanalýzu. Zážitek z dětství, nezatížené první vidění obrazů komentují Freudovo (a Lacanovo) přemýšlení o způsobu, jak lidé transformují své vlastní dětské vzpomínky, jak je zkřivují stárnoucí pamětí, ale tyto nepřestávají být autentickými. Zároveň nám Hoolboom jako vypravěč říká, že pohybující se obraz narušil vědomí smrti. Jako by převzal její úlohu: byla-li smrt jakýmsi protestem k životu a snu o věčnosti v něm, tak film svým uchováváním toho, co se ztrácí, fixací všeho, co nejdříve muselo zmrtvět, uvádí smrt do věčnosti - nikoli film-zachování života, ale film-věčná smrt. Znovu se musíme naučit skutečně zemřít, odpoutat se od vlastního obrazu. Barevný a černobílý materiál pracují spolu. Zrnitý osmimilimetrový film destruuje ateliérové předstírání, titulky a ironická zvuková stopa odrážejí možnosti filmové eseje. Imitace života (v množném čísle) se skládá z deseti kapitol, každá je nesena zvolenou intonací a jednotným kinematografickým stylem. Kapitoly-kostnice: V budoucnosti (In the Future), Jack, Poslední myšlenky (Last Thoughts), Portrét (Portrait), Tajemství (Secret), V mém voze (In My Car), Hra (The Game), Odlupování (Scaling), Imitace života (Imitation of Life), Déšť (Rain). Zdroj: DaFilms