Opuštěný vesmír

Smrt představuje cosi, na co je moderní společnost alergická – to, co se nedá kontrolovat, nad čím nemůžeme racionálně zvítězit. To, co je větší než my, co staví náš veškerý um, naše vědomosti a schopnosti mimo provoz. S trochou nadsázky lze říci, že smrt je poslední odlesk Boha v naší egoisticky „všemocné" společnosti – závan něčeho, co nás přesahuje a s čím si nevíme rady. Věčné otazníky lidské existence zůstávají nezodpovězené. Narodíme se, aniž bychom si mohli vybrat kam a nevíme ani kdy a dokonce ani proč. Oslavíme několik desítek narozenin a pak odcházíme ze světa a opět nevíme kam. Někdy víme proč, tušíme kdy, ale nevíme kam. Svůj život umíme víceméně ovlivnit, někdy snad i jeho kvalitu a délku. Co nás čeká po smrti, zůstává tajemstvím přesto, že urputně hledáme odpověď – ve víře, přesněji v nejrůznějších náboženstvích a sektách, psychotronice, či jiných „vědách". Ale jak to je doopravdy? Má tato otázka smysl? Jsme opravdu odsouzeni k tomu, abychom nevěděli? Zkolabovala by lidská populace a civilizace, kdybychom měli jistotu, že život je jenom bezvýznamné intermezzo věčné existence? Spáchali bychom masovou sebevraždu, kdybychom měli jistotu, že po smrti je lépe, že tam začíná naše pravá cesta? Co je po životě? Dokumentární film Opuštěný vesmír je o smrti a umírání a o dvou (ne)možnostech posmrtné existence. V prvním pohledu se podíváme na současné poznatky vědy, které dnes nevylučují „zatím" nedefinovanou formu přetrvání lidské podstaty i po fyzické smrti. Ve druhém pak na osobní zážitky se smrtí, s tím jak se s koncem života a tím co pak bude, nebo nebude, vyrovnávají známé osobností uměleckého světa. Jeden z motivů filmu tvoří osobní svědectví těch co „přežili svou smrt" – spisovatele Michala Viewegha, herce a režiséra Jana Kačera a dalších osobností. Zdroj: CinemArt