Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem

Stehlík a Krystlík. Vzlety a pády dvou mužů, kteří budovali porevoluční kapitalismus Dokumentární komedie Ocelové slzy aneb cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem je příběhem doby velkých nadějí a ještě větších zklamání z kauzy privatizace a krachu slavné ocelárny Poldi Kladno, jež v 90. letech hýbala českou společností i médii. V úterý 28. března ve 20.55 hodin film uvede ČT2. Dokument nahlíží na aféru s odstupem času a z perspektivy hlavních aktérů, generálního ředitele Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka a jeho osobního poradce Lubomíra Krystlíka. Skrze konfrontaci jejich komentářů s archivními videi z dobového televizního vysílání snímek s humornou nadsázkou reflektuje osudy těchto dvou mužů, kteří se lvím podílem přičinili o budování kapitalismu v porevolučním Česku. Na pozadí tragikomického osudu jednoho z kapitánů průmyslu, akademického architekta Vladimíra Stehlíka, se nenápadně vykresluje divokost prvních let soukromého vlastnictví, kdy bylo možné téměř vše. V očích kladenských dělníků se stal jejich velký šéf zachráncem a spasitelem, v očích nepřátel pak podvodníkem a tunelářem. Každopádně si uměl svých pár let slávy náležitě užít, několikrát objel celý svět, posílal poldovácké Tatrovky na Rallye Paříž-Dakar, budoval podnikatelské impérium s doutníkem a sklenkou v ruce, byl hostem mnoha televizních pořadů a jako kazatel řečnil před davy dělníků a sliboval jim veliký úspěch. Ten se však nedostavil. „Netrval jsem na precizním zachycení souvislostí, na pochopení ekonomického pozadí, na pokusu o objektivní pohled,“ říká Tomáš Potočný, jeden z režisérů dokumentu, a dodává: „Spíš mě přitahovalo zachycení ducha doby, která umožnila Vladimíru Stehlíkovi vystřelit vzhůru a pak také tvrdě dopadnout na dno. Ocelové slzy jsou tak především pábitelským dialogem dvou důchodců. A bohaté filmové archivy z devadesátých let do filmu vstupují stejně fragmentovaně a asociativně jako jejich dávné vzpomínky - aby ukázaly pomíjivé momenty absurdních devadesátých let. Vzniká komická koláž, která se nenápadně překlápí v úvahu, jak se lze vyrovnat s pádem velkých ambic a očekávání.“ Michaela Zahrádková tiskové oddělení ČESKÁ TELEVIZE