Film "Před maturitou" se dá shrnout do čtyř slov: Film, spisovatel, režisér a obecenstvo. Uměleckým a literárním poradcem filmu "Před maturitou" byl spisovatel Vladislav vančura. Před natáčením tohoto snímku si napsal několik scénických poznámek, z nichž nejzávažnější stojí za připomenutí pro obecenstvo, které film vidělo, a proto může posoudit, jak se režie, herecké výkony a technické provedení shodly se spisovatelovými náměty.
Vladislav Vančura tehdy napsal: "Film "Před maturitou" má vcelku optimistické znaky, životní radosti a klady. Ovšem, tam, kde šlo o sebevražedný úmysl jednoho ze studentů, nabývá povahy vážné, tragické. Oba tyto prvky, t.j. prvek veseloherní a prvek zoufalství jsou ve filmu spjaty hrou studentů, jejichž představivost je velmi mohutná a zhusta je vrhá z krajnosti do krajnosti. Jedině studenta Šimona, který imponuje mužně a i v nejdramatičtějších okamžicích je tragikou sotva dotčen, je nutné z této sféry vyjmout: základní barva jeho hry se může jen stmívat nebo rozjasňovat. Vcelku jde tu o výraz tehdejšího studentského života a mravů. Škola je zde pojata s vážností a na mnohých místech s humorem, který se vyhýbá karikatuře a nevylučuje opravdový vztah. Třetí a snad nejdůležitější složkou tohoto filmu je složka poetická. Tato padala v úvahu všude tam, kde šlo o představy a počínání směřující k věcem citovým. Láska je zde traktována jako okouzlení mladosti a krásy. Film nepřipouštěl expresionistickou interpretaci či křečovitou, ale nutně žádal, aby mluva a sám herecký výraz byl prostý. Současně bylo nutné, aby tyto výjevy byly povýšeny k platnosti tzv. "vyššího řádu". Verše bylo nutné předčítat jako celky a dbát na rytmus. Interpunkci by bylo lepší tehdy vynechat. Vulgarismy, trivialita a jakékoliv improvisace by se zde nutně křížily s intencemi hry, jež předpokládala i v nejbujnějších scénách proporce a komposici. Hromadné výjevy bylo nutné zpevnit určitou obrazovou konstrukcí. Obraz ani svou akční proměnou nemohl ztratit nic na svých výtvarných hodnotách. Pokud šlo o zvuk, bylo třeba mu přát jen tolik místa, aby diváky (v tomto případě již posluchače) neohlušil a zůstal jen složkou dramatu. K tomuto konci bylo potřeba počítat s pomlčkami a tichem. Dialogy měly znít plně i tehdy, když při nich neumlká hudba, hovor však a proud řeči pohybovaly se na hranici srozumitelnosti. Snad tehdy (při značném soustředění) byla vnímatelná určitá slova, ale vlastním činitelem byl spád a kadence. Jen tam, ke byl dialog vyhrocený k dramatickému účinku, bylo tomu jinak."
