FDb.cz > 13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006) [TV film] > Tisk

13. komnata Ivana Martina Jirouse (2006) [TV film]

V pondělí 16. října 2006 v kostele sv. Anny v Praze slavnostně převzal Ivan Martin Jirous prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. (Mezi laureáty jsou také například Ludvík Vaculík, Jiří Kolář nebo Josef Škvorecký). Tím se mu konečně dostalo uznání, jaké si za své dílo bezpochyby už dávno zasloužil, ale které by mu řada lidí pro jeho nekonformní názory i způsob života raději nikdy nepřiznala.
Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, je básník, výtvarný kritik, od roku 1969 působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe, v 70. a 80. letech minulého století byl hlavním organizátorem a "ideologem" českého undergroundu. Narodil se v roce 1944. V letech 1963-1969 vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze a pak pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, dokud na začátku normalizace nepřestal tento časopis vycházet. Potom se živil jako topič, pomocný dělník, přidavač na stavbě a podobně. Je autorem mnoha výtvarných a hudebních kritik a programových textů, poezii píše soustavně od poloviny 70. let. Veřejně publikovat ale samozřejmě mohl až po listopadu 1989.
Poprvé byl odsouzen do vězení za "výtržnost" v roce 1973, když společně s Jaroslavem Kořánem a Eugenem Brikciusem v jedné vyšehradské hospodě zpívali na nápěv písně Stáli sokolíci na strahovských hradbách aktuální úpravu se slovy "?zahnat Rusy vrahy".
V dalších letech byl uvězněn ještě čtyřikrát, vždy v souvislosti s uměleckou a organizační činností a především pro své politické názory. Celkem v letech 1973-1989 odseděl osm a půl roku, z posledního trestu byl propuštěn v rámci Husákovy amnestie týden po 17. listopadu 1989.
Předmětem našeho zájmu a Jirousovou 13. komnatou je jeho věznění, především to, jak dokázal ty roky v kriminále vydržet a přitom se nenechat zlomit. Jak přežil tu nekonečně dlouhou dobu izolace a ztráty svobody a přitom nikdy nezměnil názor. On sám říká, že zkrátka "uměl sedět". Vycházel dobře jak se spoluvězni, (většinou zloději i vrahy), tak i s bachaři.
Jednou z věcí, která mu pomáhala přežít bylo psaní - dopisů i poezie. Velká většina jeho básnické tvorby vznikla právě ve vězení. Svou nejznámější a zřejmě i nejlepší sbírku Magorovy labutí písně napsal během nejdelšího věznění ve Valdicích v letech 1981-1985. Pro Jirouse byl tenhle kriminál o to těžší, že doma nechal ženu Juliánu s dvěmi malými dcerami - mladší bylo půl roku, starší rok a půl? Psát domů mohl jednou za tři týdny, návštěvy rodinných příslušníků byly povoleny jednou za deset měsíců. I proto tu zřejmě vznikly pohádky a říkanky Magor dětem, které mu vlastně nahrazovaly kontakt s dcerami.
I ve vězení si Jirous dokázal si uchovat svou lidskou důstojnost i respekt, aniž by se ponižoval nebo podlézal. Je příznačné, že STB mu nikdy nenabídla ani spolupráci ani emigraci tak jako většině ostatních. Zajímavé také je, že se vězení zřejmě příliš nebál - několikrát bezprostředně po propuštění udělal něco, o čem musel vědět, že ho spolehlivě dostane zpátky. Dokázal se chovat svobodně i za cenu kriminálu.
Průvodcem pořadu je publicista a překladatel Josef Rauvolf.
Česká televize

režie:
Petr Slavík

scénář:
Petr Slavík

kamera:
Vlastimil Hamerník, Petr Slavík

hudba:
Ladislav Faktor (autor hudební znělky)

střih:
Vladimír Bezděk, Petr Slavík

zvuk:
Jan Valouch, Miroslav Hřebejk (mix zvuku)

produkce:
Milada Rebcová, Beatriz Šajmovičová

dramaturgie:
Alena Müllerová, Iveta Toušlová, Antonín Trš (vedoucí dramaturg), Darja Macáková (šéfdramaturgyně)

spolupráce:
Zuzana Kasalová (grafická), Petr Šajner (grafická), Juraj Šajmovič (na projektu)

speaker:
Josef Rauvolf

producent:
Anna Becková (šéfproducentka)

účinkuje:
Ivan Magor Jirous, Jiří Gruntorád, Svatopluk Karásek, Dana Němcová, Jiří Stránský, Jáchym Topol

asistent produkce:
Petra Holeštová

autor projektu:
Iveta Toušlová