Lulu

Výčet tvůrců filmové verze proslulé divadelní hry Frank Wedekind neohromuje počtem, ale autoritou. Nedostižná Asta Nielsen v hlavní roli prostitutky, scenárista Carl Mayer, duchovní otec německého expresionismu, a režisér Leopold Jessner, klíčový interpret tohoto stylu na divadle i ve filmu. Dnes není možné s jistotou říct, zda lze o Asta Nielsen skutečně uvažovat jako o první mezinárodní superhvězdě evropské kinematografie a není ani možné jednostranně ji zařadit, ať už jen jako slavnou herečku, či divu, nebo femme fatale. Nielsenová v celé šíři svého talentu dokázala dokonale naplnit každou z těchto rolí. I z těch nemnoha jejích filmů, které se zachovaly, se dá s určitostí potvrdit, že vysoké renomé této umělkyně dánského původu zůstává nadčasově oprávněné. Slova historičky Lotte Eisnerové to dokládají: „Lidé dnes nemohou rozumět tomu, co znamenala bledá maska s velkýma žhnoucíma očima pro období 10. a 20. let minulého století… Mimořádně kultivovaná, rozkolísaně sofistikovaná doba v ní našla svůj ideál, intelektuálku vysoké míry oduševnění… Její vřelá lidskost plná dechu života a osobního charismatu nedovolovala hodnotové zúžení k jedinému stylistickému trendu. Podle měřítek oné doby, což je doba Theda Bara, byla mimořádně prosta jakékoli manýry. Rozmanitost jejího díla dosvědčuje plnohodnotné umělecké ambice." Ať již v dánském, či později německém filmu Nielsenová nejčastěji ztělesňovala ženy silné vůle a vyhrocených vášní, lapené tragickými okolnostmi života. Její herecké kreace se vyznačovaly výrazovou střídmostí, naprostou odpoutaností od konvence melodramatu a erotickou otevřeností, proto se její filmy stávaly obětí hrubých cenzurních zásahů. Dílo Franka Wedekinda stále transcenduje časem ke kritické sdělnosti. Hry Duch země (1895) a Pandořina skřínka (1904), původně koncipované jako jeden celek, tvoří vrchol jeho dramatiky. Propojují osudy eroticky vyzývavé, nikoli však vypočítavé krásné tanečnice Lulu, jež sice vystoupá až do nejvyšších kruhů, ale exploativní cynismus společnosti z ní učiní prostitutku s tragickým osudem. Hudba: Tomáš Vtípil Brněnský hudebník Tomáš Vtípil se ve své sólové tvorbě věnuje elektroakustické hudbě a improvizaci. Sólově vydal desky Do Not Eat - Throw Away (2010) a Syntax Error (2013). Kromě toho vystupuje například s undergroundovou kapelou DG307, šramlovým Urbandem, spolupracuje s Monikou Načevou nebo jazzovými muzikanty v triu Vtípil - Manolov - Hanousek. Věnuje se také scénické a filmové hudbě (např. film Pouta). Věroslav Hába, Zdeněk Blaha, LFŠ 2014