Ochotnický surrealismus - to je Kanibalský sex jako parafráze kníratého Indiana Jonese, který svede bitvu o vnadnou herečku s „pojídačem genitálií" v podobě monster černocha s pingpongovými bulvami místo očí, a to rovnou uprostřed panenské exotiky. Logika, děj, vkus a kanibalský sex zde však chybí!
Na počátku 70. let se Jess Franco usadil ve Francii a pustil se do natáčení pro dvě produkční společnosti - Eurociné a Comptoir Français du Film. Jedním z důvodů Francovy emigrace je smrt jeho fetišistické herečky Soledady Mirandy. Začíná období, kdy může točit až deset filmů ročně, používá řadu pseudonymů a do filmů včleňuje pornografické scény.
Rok, kdy byl Kanibalský sex realizován, patřil k těm oddechovějším a Franco během něj dokončil „pouze" pět filmů. Zběsilé natáčecí tempo se výrazně podepsalo na jeho dílech. Nespoutaná mezizáběrová skladba a agresivní transfokace, tříštící jednolitost uvnitř scén, vyvolávají horečnatý dojem diletantského surrealismu, vydržovaného ďábelskými atonálními ruchy a minimalistickou kmenovou rytmikou. Rozvíjení děje a psychologie postav jsou utlumeny a do popředí se dostává (s)prosté zaujetí obrazem. Zběsilé zoomy voyeursky osahávají exotickou vegetaci, mužská i ženská ohanbí a Franco nabízí ve skromné míře pro něho jinak spíše vzácné gore efekty, které poskytují krvelačný spektákl vyvržených útrob i konzumovaných genitálií. Pudová živočišnost, schematicky ztělesněná urostlým démonickým Afroameričanem, je nakonec pokořena „kníratým Indiana Jonesem" a bílý muž tak zase jednou ukázal, zač je toho koloniální loket.
Kanibalský sex reprezentuje typickou ukázku exploatačního filmu tohoto období, počínaje za každou cenu poutavým názvem a vykřičenými propagačními materiály, jejichž vyznění samotné filmové zpodobnění nenaplňuje, a konče bezbřehým zužitkováním exotických lokací, jež mají zprostředkovávat (po)hlavní podívanou. Kanibalský námět zasazený do zemí třetího světa spojuje dílo s dobovým rozmachem filmů jako Kanibalové (Cannibal Holocaust, 1980), avšak exploatační tradice nabízející civilizovanému člověku atraktivní obrazy „jiného" je mnohem starší - ať už mluvíme o formě „shockumentaries" typu Mondo Cane (1962), anebo jejich starších exploatačních odvozenin bujících od konce 20. let, kam spadá například Angkor (1935). Francův snímek je zářnou ukázkou režisérovy eroticko-exotické linie s hororovými motivy, jehož prapočátky se vážou k filmu Paroxismus (1969) a v rozvinuté formě ji pak nalézáme u Vampiros lesbos (1971).
Jiří Blažek, LFŠ 2014
