13. komnata Jaroslava Wykrenta

Jaroslav Wykrent vystudoval strojní průmyslovku a později nastoupil jako konstruktér do Vítkovických železáren. Skládat a psát texty začal už na vojně. Po návratu z vojenské služby v roce 1964 byl přijat jako kytarista do skupiny Synkopy, kde byl zpěvákem Pavel Novák. Po odchodu Pavla Nováka skupina stagnovala, Jaroslav začal psát i pro jiné zpěváky, mimo jiné i pro Flamingo s Marií Rottrovou a Petrem Němcem. První skladby, které pro Marii Rottrovou napsal jako člen skupiny, byly Láska a Pyšná dáma. Jaroslav pak získal v roce 1985 cenu Mladého světa Bílá vrána. Jaroslav Wykrent byl na hudební scéně zpočátku nenápadný. Úspěch slavily spíš jeho písničky. Když se konečně rozjel i „jeho vlak“ na plné obrátky – a on se stal písničkářským pojmem vedle Plíhala a Nohavici, přišla rána, která ho odsunula na druhou kolej. V lednu roku 1999 ho postihla celá série mozkových příhod. Šok, deprese, strach o život, to byly první dny. Když pominula tato fáze, přihlásil se pocit bojovníka, který to nevzdá a vrátí se k muzice a všemu, co má rád. V přerovské nemocnici kroutily sestry hlavou, když se z jeho pokoje ozývalo pomalé počítání třeba až do tisíce. Nebo dětské říkanky. Vše, co vydoloval z paměti, omílal stále dokola ze strachu, aby o to znovu nepřišel. Totéž zkoušel i s polovinou těla, která byla najednou cizí. Další zlom nastal, když si naplno uvědomil, že to, co ho potkalo, je nezvratné. Zůstal ochrnutý na část těla, zkroucená ruka už nikdy nevezme kytaru, obličejová část také nechce poslouchat. Psychiatrická pomoc trochu zmírnila dopad nemoci, přesto se Jaroslav Wykrent uzavřel a rozhodl se ukončit celou svou kariéru. A tehdy pomohli přátelé – především Marie Rottrová, která ho přemluvila k vystoupení na jejím vánočním koncertu. Přidali se i další – Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Jiří Suchý, Pavel Novák. A také mu paradoxně pomohlo, když při svém léčení ve Velkých Losinách viděl, že jiní jsou na tom hůře. Pochopil, že si nemá vlastně nač stěžovat, a podle toho se začal snažit žít a jednat. Říká: „Nejsem ani optimista, ani pesimista, ale realista. Nic už sice nebude jako dřív, nicméně to neznamená, že by nemělo být „vůbec nic“ jako takové. Všechno má už dál své meze, ale já se budu pořád snažit dojít nejdál, jak to jenom půjde…“ Jeho 13. komnata je plná pocitů a poznání, které mu nemoc přinesla. Chtěl by se o ně podělit především proto, aby pomohl vyjít na stejnou cestu těm, které postihly podobné zdravotní komplikace a ztráta důvěry v sebe a další život. Česká televize